Z naprosté flákačky jsem se stala milovnicí sportu

Slečna Barbora se přihlásila do programu „Změním se“ v roce 2012 a pozitivní výsledek je jen z fotografií naprosto neoddiskutovatelný, proto předáváme slovo Barboře, protože náš komentář by byl zbytečný.

 

Ahoj všichni,
tak se Vám zase po delší době zase hlásím...Co je u mě nového? A jestli stále bojuji a měním svůj život...?

Můj boj nekončí, ale naštěstí už to není tak docela boj. Když jste mě tenkrát vybrali do Změním se, bylo to super. Znovu jsem si teď pročítala ten svůj dopis Vám. Osobně si myslím, že to byla asi nejlepší práce po maturitním slohu, co se mi kdy povedla napsat. Navíc také musím podotknout, že to tenkrát byla docela dost zoufalá prosba o pomoc. A naštěstí jste ji vyslyšeli. A vybraly právě mě.

V souvislosti s tím dopisem, musím ještě uvést na pravou míru jednu věc. Jak jsem tam tak s nadšením psala, že se mi už podařilo shodit asi 15 kg, tak to nebyla docela pravda. Nicméně jsem Vás v omyl neuvedla já, ale spíše mě jedna zpropadená váha. Ten dopis jsem tenkrát psala o víkendu, plná nadšení z výsledků na váze, která opravdu ukázala, že jsem už těch 15 kg zhubla. V pondělí jsem si ten skvělý výsledek chtěla ověřit na in body a nedovedete si představit, jaké bylo mé zklamání, když podle výsledků in body jsem zhubla jen kilo. Jedno, pitomé (omluvte to slovo) kilo. Byla jsem hrozně naštvaná – sama na sebe, unavená ze všeho a nevěděla jsem, jestli má ten boj vůbec cenu. Tenkrát jsem to nevzdala jen ze dvou důvodů: pár dní předtím jsem si zaplatila tříměsíční permici do fitka (a bylo mi jednak líto peněž, jednak mě to tam docela bavilo) a pak jste mě vybrali. A možná, sobecky, jsem chtěla dokázat, že já to zvládnu.

Co se týče jídla. Naučila jsem se vařit si, připravuji si krabičky do školy, práce, prostě do Brna. Hubnutí z hlediska váhy teď není ideální, protože jsem udělala jednu zásadní chybu a přestala jsem vážit. A tak jsem se začala nenápadně rozežírat. Ovšem bohužel obezita je nemoc a dá se porazit jen pevnou vůlí a odhodláním. Naštěstí jsem zase našla motivaci pro další pokračování. Nepíši boj, protože už to jako boj nevnímám, ale jako součást mého života. Můj poklesek se projevil ve zvýšení váhy asi o 7 kg, aniž by se mi změnila velikost oblečení či centimetry. Nejdůležitější zásadou opravdu je nevážit se, ale měřit se. A když vezmu v potaz, že jsem začínala na velikosti 56 a teď jsem na velikosti 44, tak je to skvělé. Už jen ten pocit, když si mohu koupit něco na sebe v každém obchodě a né jen ve dvou vybraných krámech, kde vše vypadá jako pytel a stojí nehorázné peníze. Navíc kolem sportovního oblečení, které se mi vždy líbilo, už nemusím jen chodit, ale mohu vesele nakupovat, aby ve fitku byla za hvězdu...:) trochu s nadsázkou, spíš aby bylo funkční a pro sport pohodlné.

Když se vrátím k váze. Abych svoji váhu měla pod kontrolou, pořídila jsem si váhu domů. Byla to chyba. Nejprve jsem se vážila jednou týdně, za stále stejných podmínek, jak se všude píše. To však nestačilo. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem se vážila každý den i vícekrát denně. Nepomohlo schovat váhu pod postel, odnést na půdu, dát do skříně či bráchovi do pokoje. Vždycky jsem si pro ni zase došla. Výsledek byl jasný – chytaly mě deprese, že nehubnu, i když za den se to prostě neprojeví, jak říkal můj racionální mozek. Tak jsem svoji váhu vzala a několikrát s ní hodila na zem, až z ní bylo tisíc kousků. Šílené, že? Ale mě se tak ulevilo, dál jsem se jen měřila a pak za čtyři měsíce na in body byl výsledek -8 kg. Další důvod pro to, sledovat se pomocí mír.

Jídlo, psychiku jsem už popsala a nyní k mému milovaného sportu. Z naprosté flákačky, která nezvládla doběhnout na autobus, se stala osoba, která miluje sport. Objevila jsem H.E.A.T. (chůzi na mechanickém pásu) a TRX (od amerických vojáků typ posilování) (pořídila jsem si ho i domů), chodím na maratony H.E.A.T.u a pravidelně navštěvuji fitko. Né proto, že musím, ale proto, že mě to hrozně baví. Dřív jsem se schovávala v knihovně a hledala únik ve světě fantazie. Teď, když mám splín, jdu cvičit. Když venku prší či je krásně, jdu cvičit. Už si nedovedu představit svůj život bez pohybu. I přes den – chodím do schodů, běhám jen tak, do školy, práce chodím a nejezdím hromadnou - objevila jsem díky tomu spoustu krásných zákoutí v Brně i architektonických skvostů, které prostě každý den míjíte v šalině a ono jen stačí zvednout oči a na chvilku zpomalit.

Aktuálně se snažím naučit se běhat. Protože za měsíc a půl mě čeká můj první závod života – Spartan Race Sprint – kdy si chci dokázat, že já na to mám. Že to zvládnu a přežiju do cíle....Díky fitku a sportu jsem poznala spoustu báječných lidí, s kterými bych se asi jinak nikdy nepotkala. Získala jsem přátele a podporu od nich. Do H.E.A..T.u a TRX jsem se zamilovala i díky skvělé trenérce, jejíž hodiny jsou naprosto super, plné energie, bláznivých nápadů a proto mi nevadí vstávat v pět, abych mohla na její ranní lekce. Z trenérky se stala kamarádka, která mě podržela ve spoustě těžkých chvil a nedovolí mi povolit a přestat se snažit. Za což jí patří obrovský dík.

No a nejlepší na konec. Můj boj začal v červenci 2011. To jsem se přidala k jedné svojí kamarádce a začala cvičit, snažila jsem se naučit snídat a změnit jídelníček. A důvod, proč jsem se k ní přidala, byl prostý – obyčejná závist. Hrozně jsem jí tenkrát záviděla, že hubne, vypadá skvěle. To byl prostě můj poslední motiv začít se sebou něco dělat. Nedonutilo mě k tomu, že si nemohu nic koupit na sebe, moje váha, že jsem nikdo, že se děsím sama sebe v zrcadle, ale obyčejná záporná lidská vlastnost. To bylo tou poslední kapkou. Takže díky za inspiraci. A za to, že je ze mě nový člověk, který nosí hlavu zvednutou a je hrdý sám na sebe.

A ta inspirace pokračuje dál. Ovšem né, že já bych se u někoho inspirovala (tedy mám své motivátory), ale – světe div se – pár lidí jsem inspirovala i já. Moje posedlost krabičkami, cvičením motivuje některé moje kamarádky – né, že by oni potřebovaly zhubnout jat jak já. Spíš chtějí zdravě žít a já jim mohu pomoci, tak jak mě spousta lidí pomohla. A tak to trochu vrátit světu.

Mějte se krásně, neberte cvičení a jídlo jako boj, ale jako normální součást Vašeho běžného života. Je to sice občas hrozně těžké, ale výsledek stojí za to.

Hezký den, Barča

Tady jde vidět, jak jsem zhubla přes zápěstí ruky. Ten stříbrný náramek, který vidíte, jsem si koupila v červnu 2012 v Praze jako memento. Přesněji jde o psí známku, ale já to nosím jako náramek a náhrdelník. Ten náramek jsem tenkrát v červnu přes zápěstí nezapnula. Je o délce 21 cm, teď o xxx měsíců později, je mi obrovský. Takže jenom přes zápěstí jsem zhubla víc jako 5 cm (obvodu)…:)

Fotka z Čertovského maronu H.E.A.T.u (už mého třetího tenkrát)…dávám ji sem proto, že to byla první fotka za celý můj život, kde se sama sobě líbím. Kde je vidět i ten pokrok :)



Zdraví jako vášeň na Facebooku