Dětské hřiště a společná matrace

Vždycky jsem bydlela v centru Prahy, narodila jsem se prakticky hned vedle Národního divadla a maminka mi vždycky vyprávěla, jak jsem si chodila hrát na dětské hřiště na Žofín.

Vždycky jsem bydlela v centru Prahy, narodila jsem se prakticky hned vedle Národního divadla a maminka mi vždycky vyprávěla, jak jsem si chodila hrát na dětské hřiště na Žofín.

Má maminka mi o hřišti nevyprávěla jen jednou, vyprávěla mi o něm skoro každý den a skoro každý den dodala ke svým vzpomínkám něco nového. Její popis mých dětských dnů pak vypadal zhruba takto:

"I teta Mici, která byla hrozně kritická a jako pravá Maďarka tvrdila, že ona je něco víc než ostatní a všechno její je super, tak i ta musela přiznat, že jsi byla nejhezčí dítě na Žofíně! No jo... to je dávno, a tys byla tak hezká... to už si vůbec nepamatuju...že si to už taky nepamatuješ?!!

Nebo:

"Ty sis vždycky tak hezky hrála na písečku a najednou ses zvedla a běžela jsi k houpačce a zas jsi tam tak hezky stála a dívala ses... jak ty ses uměla hezky koukat, i dospělí muži se za tebou ohlíželi...No jo, tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že jsou to pedofilové!"

Nebo:

"Bylas poslušná a chytrá a držela ses mě vždycky za ručičku, fotografové nás pořád chtěli fotografovat, a tak jsem s tebou šla do studia, kde vybírali holčičky, které by mohly vystupovat v reklamě. Tak hezky jsem si tě oblíkla, ale tys nechtěla dělat, že trháš kytičky.... no vidíš, a teď děláš před kamerou daleko horší věci!"

Já si ze svého dětství nejvíc ze všeho pamatuju dřevěné houpačky. Takové ty, jak je nalakované prkno položené přes různě upravený špalek a každé dítě sedí na jedné straně prkna, odráží se nohama od země a vylétává do vzduchu. Já si pamatuju, jak jsem vždycky s nějakou holčičkou běžela k prknu, jak jsme si každá sedla z jedné strany, holčička vylétla do vzduchu a já seděla na zemi pořád. Seděla jsem tam asi deset minut, holčička ve vzduchu nejdřív výskala, pak pištěla, pak řvala a pak ronila slzy a pak přiběhla její maminka, sundala holčičku z prkna a já šla se svou mámou domů.Když se mi narodila dcera, byla nejrychlejší ze všech dětí v parku, všechny ostatní maminky jsem viděla rozmazaně, jako kdybych seděla ve vlaku a sledovala míhající se krajinu. Dcera létala mezi nebezpečnou železnou zeměkoulí zabudovanou do betonu, ztrouchnivělou skluzavkou a od psů počůraným pískovištěm ke křoví s divně polonahým pánem a k divně páchnoucímu odpadkovému koši. S dcerou jsem nepřibrala při porodu ani po něm ani deko. A pak se mi narodil chlapeček. Ani na svět se mu nechtělo. Když ho konečně proti jeho vůli téměř po deseti měsících mého těhotenství vydolovali z mých útrob, tak se rozhodl, že dál se už ode mne nevzdálí.

Když jsme šli do parku. Držel se mne za sukni a všichni rodiče se po mně otáčeli, když jsem mu důrazně říkala: "Petíšku, jdi si hrát na píseček! Rozběhni se trošku..." Ne! Můj syn si nehrál, nepobíhal a tvářil se, že přece není žádný idiot, aby dělal tak nablblé věci v tak nablblém kolektivu. A já přibrala osmnáct kilo, i když jako nitka jsem nebyla nikdy...

A proč takhle vzpomínám? Proč to všechno říkám?

Protože má dcera je pořád pohyblivá jako torpédo, protože můj syn se sice odstěhoval až do Ameriky, ale pořád si myslí, že mu dávám nablblé pokyny , a protože se musím opatrně plížit do naší postele se společnou matrací, na kterou si nesmím zprudka sednout, protože v tu chvíli by můj hubený partner vyletěl až ke stropu!

Loučím se s vámi s lehce dadaistickým výkřikem: Ať žijí dětská hřiště a oddělené ložnice!


  • Deník Marty Jandové: Mluvíme, mluvíme, hore po dědině…

  • Deník Marty Jandové: Dovolená s dětmi aneb co jim stačí ke štěstí

  • Deník Marty Jandové: SPÍME aneb ŠKATULATA HEJBEJTE SE

    Marušce už je něco přes rok a půl, i když je vlastně na světě o 9 měsíců déle. Je zvláštní, že se ta doba v těhotenství nepočítá. Letopočet člověka začíná s jeho prvním nádechem kyslíku.

  • Vánoce Vánoce přicházejí

    A je to tady. Po roce Vánoce přicházejí. Musím říct, že i když je Halloween jakýmsi novým českým svátkem, který do naší kultury úplně nepatří, tak ho miluji. A to nejenom kvůli kostýmům a dýním.

  • Takový normální den

    Každé ráno vstávám s ní. Někdy v šest, někdy v sedm, zřídka až v osm. Nikdy nespím déle než ona. Ale nevadí. Když se v postýlce jenom převalí a maličko zapláče, dáme dudlík a spíme ještě chvilku dál.

  • Dětská hřiště, jak na ně?

    Hned jak se naše ratolesti postaví na nohy, vydají se maminky a tatínkové na hřiště. Někteří jsou již při první takové výpravě vybavení od hlavy až k patě různými hračkami, které takový malý prcek bude určitě používat. I já popadla malý batůžek s kyblíčkem a hrabičkami a šli jsme na výpravu.

  • Možná bychom všichni občas měli zajít do ZOO

    To, že máme každý to nejkrásnější dítě pod sluncem, je absolutně jasná věc. Žádné ošklivé miminko nikdy neexistovalo a taky existovat nebude! Všechno jsou to geniální a nádherné bytosti.

  • Noční můra - očkování

    Po dlouhých 9 měsících čekání a doufání se Vám konečně narodí ten vysněný uzlíček. Je takový čistý, voňavý, nevinný.

  • Hej rup

    Od prvního dne po porodu musíme dávat naše ratolesti na bříško, aby se naučily zvedat hlavičku a pak i pást koníčky. Velice důležité pro vývoj všech miminek. Maruška se snažila celou svou pevnou vůlí, hlavičku v barvě purpury, k tomu podivný skřek a myslím, že byla i plná plínka ... Ale zvedla ji.

  • Intuice nad zlato

    Není moc teple oblečená? Možná nemáte dobré mléko, když špatně spí. Cože, tak malá váha při porodu? To se zvyšuje riziko náhlého umrtí kojenců, viďte? Víte, že po očkování už nějaké děti umřely?

  • Bolení bříška

    Když budoucí maminka čeká svoje první miminko, nedokáže si představit, co všechno ji čeká. Víme, že nám nějak změní život, že je to láska na celý život a posloucháme dlouhosáhlé diskuze našich přátel o správné výchově.

  • Miminko je tady!

    A je to tady… ten den, ten moment, první pohled, první dotyk… láska na první pohled. Všechno jde stranou. Nejen to nové „JÁ“, které se zmítá řádícími hormony, ale i bolest, která se s příchodem miminka dostaví. Každý vám to nějak vypráví, popisuje, radí a vzpomíná, ale každý má tu svou zkušenost jinou.

  • Štědrovečerní balada

    Vlastně jsem až poměrně pozdě identifikovala problém, díky kterému u nás Vánoce neprobíhaly tak jako ve většině českých rodin. Ten problém spočíval v odlišném náboženství a v jiné tradici.

  • Chceš někomu radit

    Když mou kamarádku opustil manžel a řekl jí, že ji už nemá rád, a že si našel ženu mladší, hezčí a po všech stránkách lepší, snažila jsem se ji utěšit, ale ona na mne vždy až s nenávistí koukla a pak řekla: "Nezažilas to, nevíš, o čem mluvíš!"

  • Věř jen sobě!

    Dneska má dcera pořádala odpolední dýchánek pro všechny své kamarádky, které mají děti. Na chvilku mne tam taky pozvala a já s odstupem svých zralých let mohla sledovat všechny ty výrony mateřské lásky. Zdůrazňuju, že všechny maminky, které mou dceru navštívily, byly čistotné, krásné ženy, které milovaly svá robátka.

  • Bolí mě to jako tebe

    Můj muž tehdy natáčel někde na Letné, asi fotbal na stadiónu, když má dcera se tak nešikovně vykláněla z postýlky, až si zlomila ruku. Tehdy jí byly tři roky a předloktí ji v minutě strašně nateklo. Moje holčička moc plakala. Držela jsem ji v náručí a kolíbala sem a tam, můj otec - Natálčin dědeček - byl tak strašně nervózní...

  • Náš malý génius

    Když se mi narodil syn, už v porodnici z toho bylo pozdvižení. Měl hodně vlasů a byl veliký a dlouhý jako kdyby mu byly už tři měsíce. Když byly mému synovi dva roky, jedl příborem stejně vybraně jako kdyby byl šedesátiletým diplomatem, když mu byly tři, uměl zlomky, ve čtyřech přečetl slabikář a ...v první třídě si mě zavolala jeho třídní učitelka. "Nerada to říkám, ale máte velký problém", zavzdychala.

  • Máma má vždycky pravdu

    Má dcera má tříletého synka Huga. Má neteř má dvouletou holčičku Kristýnku. Má dcera si myslí, že by děti neměly...

  • Kojná roku

    Když se mi narodila dcera, tak jsem byla v porodnici, kde všechny sestry byly velice přísné a na všechny matky se tvářily, že jsou úplně slabomyslné. Já jsem si tak rozhodně připadala, ale vadilo mi...

  • Mateřská láska nikdy neskončí

    Je to už docela dost dávno. Chodila jsem tehdy na vysokou školu. Na Famu. Každou středu jsme měli seminář tvůrčího psaní. Byl to nejdůležitější předmět pro všechny, kteří se chtěli stát spisovateli nebo scénáristy. Nechtěla jsem nikdy ten seminář prošvihnout.

Zdraví jako vášeň na Facebooku