Kristýna R. vzpomíná: Ó jé, až po mě budou chtít nějakou zprávu a já nezhubnu ani kilo, to bude ostuda

Kristýna Raková byla účastnicí skupiny „Změním se" v roce 2014, a dodnes všichni vzpomínáme na její motivační dopis, kde byla tato pasáž:

A to byla chvíle, kdy jsem si řekla dost. Takhle to přece nejde. Kde se ta váha zastaví? A
vůbec - zastaví se? Co dělám tak strašně špatně? Jistě, pohybu jsem moc nedala. Každý má
svojí výmluvu (která nikoho nezajímá), a tak mám i já tu svojí - pracuji na plný úvazek a
k tomu studuji prezenčně magisterské studium. Nemám tedy prostě čas. O Vánocích přišla
ještě žádost o ruku a poté zkoušení svatebních šatů. Nemusím asi popisovat, že žádné hezké
princeznovské šaty "na mamuty" zkrátka nemají.

Zeptali jsme se ji, jestli se opravdu změnila, jak se ji daří a jak to vlastně dopadlo s těmi svatebními šaty.

Změním se - Přihlaste se právě teď

Je to asi rok od doby, kdy jsem v domnění, že není naprosto žádná šance, zaslala motivační dopis do programu Změním se, který je pod záštitou Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra. Přemýšlela jsem nad tím již dřív, když probíhaly předchozí ročníky. A proč jsem se tedy nakonec přihlásila?

Jistě všichni znáte minimálně z vyprávění historky o tom, jak vypadají vegetariáni. I když jsou to jistě zavádějící informace, většina se shoduje na tom, že jsou to lidé veskrze zdraví, štíhlí a fit.

Řekněme, že já jsem byla opak. Do štíhlosti jsem měla rozhodně daleko. Poté přišla žádost o ruku a jako nastávající nevěsta jsem zkoušela svatební šaty o velikosti 44-46, kterých ovšem bylo v nabídce pramálo. Tolik tedy k důvodu.

Rok 2014 před „Změním se"

 

Rok 2015 po „Změním se"

Po odeslání motivačního dopisu se dlouho nic nedělo a tak jsem na program úplně zapomněla. Najednou však přišla potěšující zpráva s informací, že jsem byla vybrána. Mé nadšení nebralo konce.

Těsně před státnicemi jsem tedy jela na měření, vážení a zátěžový test do Centra Petra Havlíčka. Zde se mě ujaly milé slečny a dopoledne uteklo jako voda. Asi po měsíci jsem jela do Prahy znovu a převzala jídelníček. Tedy vlastně spíš takový návod: jak jíst, co jíst, pokud jím tohle, kolik mám ubrat toho druhého atd.

Ve vlaku na cestě zpátky se ve mně střídaly pocity nadšení a záchvaty paniky. V hlavě se mi honilo: „O jé, až po mě budou chtít nějakou zprávu a já nezhubnu ani kilo, to bude ostuda."

Když jsem ten pro mě neuvěřitelně složitý mechanismus plánování potravy zkoušela realizovat v praxi, zjistila jsem, že den je nějaký krátký. Od ráda do večera jsem přemýšlela nad jídlem a i s nákupy mi "zdravý životní styl" zabral celý den. První týden byl tedy kritický, ale zároveň mě ujistil, že horší už to být nemůže a odtud to bude jen snazší. Měla jsem pravdu. Postupně jsem si tak zvykla na pravidelnou přípravu stravy a nyní se všechno již naprosto zautomatizovalo.

Spolu s přítelem, který na rozdíl ode mě potřebuje "nabrat", chodíme pravidelně cvičit. Pohyb se pro mě stal pravidelnou součástí mého života. Cvičit chodíme většinou obden, a když občas vynecháme, tělo už se o nějaký ten pohyb hlásí samo. Stejně jako o jídlo. Teď už vím, že tělo nemůžu ošidit, naopak jsem zjistila, že když dodám občas o "prohřešek" navíc, tak to vůbec nevadí.

No a svatební šaty? Obléknu velikost 36-38 ;-)

Dovolte mi na tomto místě poděkovat Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra za to, že mi tu báječnou proměnu umožnila.

Ať se daří i následujícím bojovníkům!

Kristýna Raková



Zdraví jako vášeň na Facebooku