Možná bychom všichni občas měli zajít do ZOO

To, že máme každý to nejkrásnější dítě pod sluncem, je absolutně jasná věc. Žádné ošklivé miminko nikdy neexistovalo a taky existovat nebude! Všechno jsou to geniální a nádherné bytosti.

Občas se dívám na lidi na ulicích a ptám se, jestli to byla taky krásná a perfektní miminka. Voňavá miminka, která časem naberou pach ulic a náladu času. Člověk by si mohl myslet, že z tak bezchybné bytosti může vyrůst pouze bezchybný člověk. Nejdřív se smějeme zvuku roztrhnutého papíru, tančíme při jakékoliv hudbě, smějeme se na cizí lidi a na sušenky, usínáme s našim oblíbeným medvídkem a jsme vděčni za jakýkoliv pokus o legraci, o jakoukoliv hru… Pak vyrosteme a potěší nás málo co. Už netancujeme, cizí lidi jakoby neexistovali, natož se na ně usmát, sušenky nesmíme kvůli nějaké hloupé dietě, usínat s medvídkem je infantilní a hrát si? Tak leda sami na mobilu. Smutné. Zkrátka občas bychom se měli chovat jako malé děti.

Ještě než jsem se stala maminkou, potkávala jsem občas matky s dětmi a myslela jsem si, že se zbláznily. Nejde ani tak o slova, která vypouštějí, o tón, kterým mluví, ani tak o grimasy, které při tom dělají… jde o jejich kombinaci. Teď, když už máma jsem, se občas sice taky nepoznávám, ale alespoň nešišlám a mluvím se svým dítětem celkem normálně. Snad pár povzbuzujících slov, když chci malou nějak zaujmout. To „Jééé“ z Krtka zná přece každý. Maruška to ovládá bravurně. Vždy, když vidí něco nového, ozve se „Jééé…!“ A právě tak se zase trochu stáváme dítětem. Snažíme se vidět svět z jejich perspektivy. Je to tak zábavné.

Nedávno jsem se vrátila z turné s mou kapelou. Doprovázeli mě i tatínek s Maruškou. Pojmuli jsme to jako rodinné prázdniny. Cestovali jsme Nightlinerem (autobus, ve kterém jsou ve vrchním patře postele, v dolním něco jako obývák s kuchyňkou a toaletou). Děti sice často takovým autobusem nejezdí, kvůli nám se ale udělala výjimka. Dokonce nám tam vestavěli v zadní části autobusu i vlastní pokojíček, kde měla Maruška zabudovanou postýlku. Jede se vždy přes noc, takže se ráno probudíte v tom městě, kde se večer odehrává koncert. Většinou autobus parkuje hned u klubu. Po ránu jsme tak jako první hledali někde v jeho blízkosti hřiště, kde by se Maruška mohla po snídani pořádně vyřádit. Nikdy jsem si nemyslela, jak budou pro mě taková hřiště důležitá. Přestože jsme měli skoro pořád hezké počasí, nakonec jsem byla ráda, že jsem na poslední chvíli před odjezdem na turné přibalila i gumové kalhoty a bundu pro Marušku. Mohla se tak válet po písku, sbírat kaštany v mokré trávě a já si jen pomyslně klepala na rameno, jak mám vše pod kontrolou. Není nad sebechválu :-)
Po poledním spánku jsme pravidelně vyráželi do okolí. Jednou na výlet za město, podruhé prohlídka centra nebo návštěva místního bazénu. Úplně nejraději jsme ale vyráželi do ZOO. Někdy jsme tam byli od rána až do odpoledne a i když pak Maruška trávila svůj polední spánek v kočárku, my jsme si to užívali jako dvě malé děti za ni. Snad každý „dospělák“ zjihne při pohledu na skotačíci slůně, hrající si opičky nebo blbnoucí tučňáky. :-)



A tak se vrátím k úvodu mého vyprávění… Možná bychom všichni měli občas zajít do ZOO. Věřím, že se pak začneme na sebe víc usmívat. :-)


To turné nám tak všem třem udělalo moc dobře. A to jsem slyšela tolik negativních názorů na cestování s malým dítětem. Že ho taháme z místa na místo. Prý chudák dítě… Naopak. Po mé zkušenosti musím říct, že bych to udělala zase, a taky že udělám. Maruška miluje lidi, ničeho se jen tak nezalekne, usne v klidu kdekoliv a je na cestách lidově řečeno absolutně v pohodě. Dítě rozhodně potřebuje stabilní domov, ale ten je tam, kde má milující rodiče. A je jedno, jestli je to v Praze, v Horní Dolní nebo na Měsíci. Hlavně všichni spolu.


  • Deník Marty Jandové: Mluvíme, mluvíme, hore po dědině…

  • Deník Marty Jandové: Dovolená s dětmi aneb co jim stačí ke štěstí

  • Deník Marty Jandové: SPÍME aneb ŠKATULATA HEJBEJTE SE

    Marušce už je něco přes rok a půl, i když je vlastně na světě o 9 měsíců déle. Je zvláštní, že se ta doba v těhotenství nepočítá. Letopočet člověka začíná s jeho prvním nádechem kyslíku.

  • Vánoce Vánoce přicházejí

    A je to tady. Po roce Vánoce přicházejí. Musím říct, že i když je Halloween jakýmsi novým českým svátkem, který do naší kultury úplně nepatří, tak ho miluji. A to nejenom kvůli kostýmům a dýním.

  • Takový normální den

    Každé ráno vstávám s ní. Někdy v šest, někdy v sedm, zřídka až v osm. Nikdy nespím déle než ona. Ale nevadí. Když se v postýlce jenom převalí a maličko zapláče, dáme dudlík a spíme ještě chvilku dál.

  • Dětská hřiště, jak na ně?

    Hned jak se naše ratolesti postaví na nohy, vydají se maminky a tatínkové na hřiště. Někteří jsou již při první takové výpravě vybavení od hlavy až k patě různými hračkami, které takový malý prcek bude určitě používat. I já popadla malý batůžek s kyblíčkem a hrabičkami a šli jsme na výpravu.

  • Noční můra - očkování

    Po dlouhých 9 měsících čekání a doufání se Vám konečně narodí ten vysněný uzlíček. Je takový čistý, voňavý, nevinný.

  • Hej rup

    Od prvního dne po porodu musíme dávat naše ratolesti na bříško, aby se naučily zvedat hlavičku a pak i pást koníčky. Velice důležité pro vývoj všech miminek. Maruška se snažila celou svou pevnou vůlí, hlavičku v barvě purpury, k tomu podivný skřek a myslím, že byla i plná plínka ... Ale zvedla ji.

  • Intuice nad zlato

    Není moc teple oblečená? Možná nemáte dobré mléko, když špatně spí. Cože, tak malá váha při porodu? To se zvyšuje riziko náhlého umrtí kojenců, viďte? Víte, že po očkování už nějaké děti umřely?

  • Bolení bříška

    Když budoucí maminka čeká svoje první miminko, nedokáže si představit, co všechno ji čeká. Víme, že nám nějak změní život, že je to láska na celý život a posloucháme dlouhosáhlé diskuze našich přátel o správné výchově.

  • Miminko je tady!

    A je to tady… ten den, ten moment, první pohled, první dotyk… láska na první pohled. Všechno jde stranou. Nejen to nové „JÁ“, které se zmítá řádícími hormony, ale i bolest, která se s příchodem miminka dostaví. Každý vám to nějak vypráví, popisuje, radí a vzpomíná, ale každý má tu svou zkušenost jinou.

  • Štědrovečerní balada

    Vlastně jsem až poměrně pozdě identifikovala problém, díky kterému u nás Vánoce neprobíhaly tak jako ve většině českých rodin. Ten problém spočíval v odlišném náboženství a v jiné tradici.

  • Chceš někomu radit

    Když mou kamarádku opustil manžel a řekl jí, že ji už nemá rád, a že si našel ženu mladší, hezčí a po všech stránkách lepší, snažila jsem se ji utěšit, ale ona na mne vždy až s nenávistí koukla a pak řekla: "Nezažilas to, nevíš, o čem mluvíš!"

  • Dětské hřiště a společná matrace

    Vždycky jsem bydlela v centru Prahy, narodila jsem se prakticky hned vedle Národního divadla a maminka mi vždycky vyprávěla, jak jsem si chodila hrát na dětské hřiště na Žofín.

  • Věř jen sobě!

    Dneska má dcera pořádala odpolední dýchánek pro všechny své kamarádky, které mají děti. Na chvilku mne tam taky pozvala a já s odstupem svých zralých let mohla sledovat všechny ty výrony mateřské lásky. Zdůrazňuju, že všechny maminky, které mou dceru navštívily, byly čistotné, krásné ženy, které milovaly svá robátka.

  • Bolí mě to jako tebe

    Můj muž tehdy natáčel někde na Letné, asi fotbal na stadiónu, když má dcera se tak nešikovně vykláněla z postýlky, až si zlomila ruku. Tehdy jí byly tři roky a předloktí ji v minutě strašně nateklo. Moje holčička moc plakala. Držela jsem ji v náručí a kolíbala sem a tam, můj otec - Natálčin dědeček - byl tak strašně nervózní...

  • Náš malý génius

    Když se mi narodil syn, už v porodnici z toho bylo pozdvižení. Měl hodně vlasů a byl veliký a dlouhý jako kdyby mu byly už tři měsíce. Když byly mému synovi dva roky, jedl příborem stejně vybraně jako kdyby byl šedesátiletým diplomatem, když mu byly tři, uměl zlomky, ve čtyřech přečetl slabikář a ...v první třídě si mě zavolala jeho třídní učitelka. "Nerada to říkám, ale máte velký problém", zavzdychala.

  • Máma má vždycky pravdu

    Má dcera má tříletého synka Huga. Má neteř má dvouletou holčičku Kristýnku. Má dcera si myslí, že by děti neměly...

  • Kojná roku

    Když se mi narodila dcera, tak jsem byla v porodnici, kde všechny sestry byly velice přísné a na všechny matky se tvářily, že jsou úplně slabomyslné. Já jsem si tak rozhodně připadala, ale vadilo mi...

  • Mateřská láska nikdy neskončí

    Je to už docela dost dávno. Chodila jsem tehdy na vysokou školu. Na Famu. Každou středu jsme měli seminář tvůrčího psaní. Byl to nejdůležitější předmět pro všechny, kteří se chtěli stát spisovateli nebo scénáristy. Nechtěla jsem nikdy ten seminář prošvihnout.

Zdraví jako vášeň na Facebooku