Rozhovor s Davidem Prachařem

Známý herec David Prachař má stále hodně práce a navíc tři malé děti, Rozárku, Josefínu a Františka, které ho hodně zaměstnávají. Jak tedy tento muž v nejlepších letech pečuje o své zdraví?

Pavel Kříž:
Chtěl bych se Tě zeptat, co děláš pro to, abys byl zdravý, a mění se postavení zdraví na Tvém žebříčku hodnot?

David Prachař:
Když je člověk mladý, tak drobným neduhům nevěnuje pozornost. Ale je fakt, že když špatně jede auto, tak s ním hned musíme zajet do servisu, kdežto když u člověka něco nefunguje, tak to přeci jen trvá, než do opravny dojede. Tohle vím z vlastní zkušenosti. Ani bych možná nemusel na operaci se zády, nicméně půl roku před tím mi tělo dávalo nějaké signály, že něco není pořádku.


Pavel Kříž:
Příklady s autem dávám rád, protože na tom si lidé uvědomí, že je to podobné i s jejich zdravím.

David Prachař:
No, teď auta už mají počítače, že tě zkrátka nepustí dál, jakmile nastane i ten nejmenší problém. Lidi by museli mít nějaké čipy v krku, aby to tak taky fungovalo. Chodím k doktorce, která je opravdu poctivá a vždycky se zeptá: „Kolik je vám let," a pak Ti dá testr na stolici, kde je přesně popsáno, jak to máš udělat. Například konkrétně u rakoviny střeva, které je u nás více než by mělo být, tak existuje takový test, že se s odpuštěním trochu pohrabeš ve výkalech, ale ono Ti to skutečně ukáže, zda máš nebo nemáš rakovinu v tlustém střevě. Teď se tomu dělá propagace a takováhle kampaň určená jednomu zdravotnímu problému je výborná. A například propagace mamografu byla skvělá už jen z toho důvodu, že ženám řekla, jak mají na vyšetření bezplatný nárok od pojišťovny.


Pavel Kříž:
Začíná se u Tebe tedy měnit názor na zdraví?

David Prachař:
Určitě! Před třiceti lety, když měl někdo rakovinu, tak to bylo méně léčitelné než dnes, ale taky bylo mnohem méně případů. Dneska snad každý třetí člověk má nějaký onkologický nález.

Pavel Kříž:
Ale když se přijde včas, jako například u rakoviny prsu, tak je 90 % úspěšnost vyléčení. Ale spousta lidí má zažité: „Já tam nejdu, protože to nechci vědět!" Tenhle přístup je naprosto špatný, protože stejně jestli něco je, tak bude hůř.

David Prachař:
Nedávno jsem mluvil s Annou K., která chodila k doktorovi a říkala mu ty příznaky, jenže to trvalo tři čtvrtě roku, než se to odhalilo. Někdy je to tak, že člověk o svém těle ví víc než lékař. Pokud nějaké problémy nastanou, tak musí být člověk hodně nekompromisní, aby si zjistil, jaké má možnosti. U nás je bohužel ještě stále zakořeněný socialismus v tom směru, že jsem tady já a teď se o mě postarejte. Na stole leží chlap se 140 kg, má otevřené bércové vředy a diví se, co jako s ním chtějí dělat. Když mu doktor řekne, že by měl zhubnout, tak je to pro něj nemyslitelné, protože doktor ho má přeci vyléčit. Když se mu rozestůně pes, tak je naprosto normální kapačka za šest a půl tisíce, aby Baryk byl zachráněn, ale on sám, kdyby měl dát příplatek za špičkovou operaci v té samé sumě, tak bude křičet a bude nespokojený.


Pavel Kříž:
A právě proto propagujeme zdravý životní styl jako prevenci k těm 140 kilům. Co Ty a prevence?

David Prachař:
Omezuji maso, i když ho samozřejmě pořád jím, i tuky, pohyb mi dělá radost, takže hodně jezdím třeba na kole. Myslím si, že někdo, kdo se o sebe stará a chodí na pravidelné preventivní prohlídky, by měl mít jiný druh pojištění než ten, kdo na to kašle. Když máš zamykání v baráku, tak ti sníží pojistku, ale zdraví je pořád socialistické.  Ve výsledku se tady dějí absurdní věci. Pokud ti zachrání život a pošlou tě na JIP, kde jsi napojený 14 dní na špičkových, velmi drahých přístrojích, tak vlastně do Tebe narve stát spoustu peněz. Ale pak Tě odloží jinam a tam třeba umřeš, protože péče o Tebe se najednou změní a velmi sníží, jelikož na to nejsou peníze. Proto si myslím, že je velmi důležitá prevence, aby ty "jipky" nebyly plně vytížené a daly se přesouvat peníze na pracoviště, která jsou důležitější: rehabilitace, psycholog.


Pavel Kříž:
V Kanadě je tohle už hodně rozpracované, ale tady na to zkrátka nejsou peníze. Přitom mnohdy psycholog je schopný udělat daleko více práce než samotný lékař, protože ten člověk třeba ještě nemusí být vůbec nemocný, ale je úplně na dně. V Kanadě pokud kouříš, tak platíš vyšší pojistku, protože je prokázáno, že kouření způsobuje spousty onemocnění a navíc zhoršuje i stavy například při docela běžné chřipce. Jenže náš systém se ještě nedostal ani k tomu, aby definitivně zakázal kouření v restauracích.

David Prachař:
Ale už jsou místa, kde se nekouří, přes oběd se nekouří snad všude...


Pavel Kříž:
...ale vysloveně je v tom chaos.

David Prachař:
Tady se sice nastavilo nějaké přísnější měřítko například na zastávkách, ale to selhalo, takže se to vrátilo zpátky do starých kolejí.


Pavel Kříž:
Přitom v Irsku, Francii, Velké Británii a i v Itálii je to normální. Ve Francii se například sešlo asi deset tisíc demonstrujících, ale nastal den D a všechno je vzorně dodržováno.

David Prachař:
I když musím říct, že kouření se dostalo do palby, ale na další stejně nebezpečné jevy se díky tomu tak trochu zapomíná. Například ve starém českém filmu, kdo nevykouřil padesát, tak byl "mrtvej". Je známá slavná věta pana Rudolfa Hrušínského, který točil hodně detektivky. Musel si v prvním obraze zapálit a v posledním to típnout: "Prohulil jsem celý film." Dneska to musí mít ale nějaký důvod. Buď je to padouch, nebo někdo ze sociálně nižší skupiny, který je minimálně dementní, nebo je to pankáč.


Pavel Kříž:
Ty máš malé děti, jak se staráš o jejich zdraví?

David Prachař:
Daleko více než o svoje zdraví. Když dítěti vlastně moc není, tak tomu věnuješ abnormální čas. Třeba Linda (pozn.: Linda Rybová, manželka Davida Prachaře) je v tomhle zářným příkladem. Například naše Róza asi před třemi měsíci potom, co se dívaly děti na pohádku a měly jít pak spát, pronesla větu: „Ale tys nám nepustila tu pohádku." Linda se šíleně lekla, volala doktorovi a mě, že má mozkovou příhodu, protože zapomněla. Jenomže u dítěte člověk neví, co je skutečnost a co fabulace. Naštěstí cétéčko nic neprokázalo. Kdyby lidi věnovali tolik pozornosti, jako věnují svým dětem, sami sobě, mohli by být na tom zdravotně lépe. Navíc někteří obvoďáci skutečně nejsou dobří doktoři, takže se stane, že tam chodíte půl roku, oni vás na něco léčí a pak zjistí, že to byla úplně jiná choroba jako u Ládi Mrkvičky.


Pavel Kříž:
Věříš doktorům?

David Prachař:
Je nádherný dokument od Jana Špáty, protože on sám prožil tři infarkty a po tom druhém kamerou sledoval svoje souputníky. V jednom takovém dokumentu sledoval kamerou pacienty s bypasy a tam se ozývá takovým přiškrceným hlasem: „Já bych těm doktorům dal zámek." Jenže pokud člověku nic není, tak v hospodě probírá, jak by těm doktorům vzal peníze. Mementem tohoto dokumentu je fakt, že když jdeš z nemocnice ať už jako pacient, nebo jako návštěva, tak jsi odhodlaný se o sebe starat. Jenže za tři dny Tvoje odhodlání ochabuje. Já patřím k lidem, kteří doktorům věří. Ale jsou lidi, kterým je špatně a oni jsou nešťastní, pokud jim doktor nic nenajde. Já jsem naopak šťastný, že mi nic nenašel.


Pavel Kříž:
Když jsem se bavil s jedním americkým doktorem, tak mi říkal, že ani netušíme, co si připravujeme za problémy se svými dětmi, které jsou už nyní v 11 letech obézní. Snažíš se svoje malé děti vést k nějakému zdravému způsobu života?

David Prachař:
Když jsme před dvěma lety byli v Itálii, tak jsme se nestačili divit, jak obézní jsou italské děti. Já s dětmi jezdím na kole, bydlíme "na vesnici", tedy v žádném paneláku. Malý František měl ekzém a lékaři nám dali kortikoidy. My jsme se rozhodli, že ho tím mazat nebudeme a hledali jsme jinou alternativu, kterou jsme našli v homeopatii. Dneska je na tom František skvěle a skutečně jsme nemuseli použít kortikoidy, které jen vlastně bezhlavě hasí požár, ale už nedělají nic pro to, aby se ekzém znovu neobjevil. V dnešní době internetu bychom se neměli spokojit pouze s tím, že dostanu nějaký drahý preparát a jenom kvůli tomu nezkusím nic jiného. Zvlášť u kortikoidů je to dost nebezpečné. Navíc léky jsou obrovský byznys a člověk tomu musí odolávat. Já bych například udělal to, že by existovaly nějaké účty, na kterých by se mohl každý přesvědčit, kolik stála třeba jeho operace.


Pavel Kříž:
Tak přesně tohle máme u naší Karty života. Jedná se o internetový program, kde si můžou naši pojištěnci zjistit, kolik stála například jejich hospitalizace. Naši klienti mohou nahlédnout  do výpisu z účtu, kde jsou zaznamenány poslední tři roky, kolik stála návštěva u lékaře, či kolik stály léky, které si vyzvednul na recept. Navíc stránky obsahují i důležité údaje k Tvému zdravotnímu stavu, takže když pro Tebe přijede záchranka, tak se tam podívá a může Ti daleko rychleji a hlavně efektivněji pomoci. Teď nově to máme udělané také do mobilu. Každému, kdo si o to požádá, přijde výpis do mobilu.

David Prachař:
To je výborný, ale nejsou zneužitelné údaje, které tam uvádíte?


Pavel Kříž:
Samozřejmě, že je to zabezpečené stejně jako u karty do bankomatu nebo u mobilu. Každý má nějaký PIN, což je určitá záruka nezaměnitelnosti.

David Prachař:
Jak si jako občan mohu zařídit takou věc?


Pavel Kříž:
V prvé řadě musíš být naším pojištěncem, protože jiná pojišťovna to nemá. My děláme dvě věci, které nám zákon umožňuje. Jednak jednou ročně si můžeš požádat o výpis zdarma. My ho však máme k dispozici pro 1 135 000 pojištěnců díky internetové aplikaci stále. A nejdůležitější údaje můžeš získat krátkým výpisem do mobilu. Navíc si můžeš v Kartě života sám surfovat na tvůj PIN a nikdo jiný než Ty a Tvůj ošetřující lékař k tomu nemá přístup.

David Prachař:
Tak to je opravdu výborné.


Pavel Kříž:
Díky za Tvůj rozhovor.