Rozhovor s Jiřím Krampolem

Jiří Krampol se cítí ve svém věku a přes své malé zdravotní obtíže opravdu skvěle. A víte proč? Asi především proto, že celý život sportuje.

Pavel Kříž:
Kde se nachází Tvoje zdraví na pomyslném životním žebříčku hodnot? Změnilo se to u Tebe s věkem?

Jiří Krampol:
Na to, jak jsem starý, tak jsem nikdy nebyl nějak vážně nemocný. Jediný, s čím jsem měl problém, byl před dvěma lety zápal plic a při tom lékaři zjistili, že mám nízký tep. To se stává třeba sportovcům, například Zátopek měl kolem 35 a má být 60 tepů za minutu. Já měl 46 tepů, a tak mi dali budíka a od té doby mohu vyběhnout Eifelovku po třech schodech. Vážně je to takový rozdíl. Třeba dva měsíce nic nedělám, a když se mi sníží tep, tak ten budík vyšle signál a tep se vrátí do normálu. Zatím jsem tedy relativně v pořádku, ale vím jednu věc, že neplatí to, co si většina lidí myslí: Kdo cvičí, je zákonitě debil. Díky cvičení se totiž vytváří hormon endorfin, který dělá dobrou náladu.


Pavel Kříž:
Cvičíš pravidelně?

Jiří Krampol:
V podstatě šest dnů v týdnu a jeden den si dávám volno. Chodím na tenis, a když mám volno, tak jsem pořád u moře. Jeden rok se mi povedlo být 18 krát u moře.


Pavel Kříž:
Hlídáš si trochu, co jíš?

Jiří Krampol:
Dříve jsem se cpal ovary a tlačenkami, protože je to fakt dobrý. Vždycky, když jsem se vracel z tenisu, tak jsem zajel do Buštěhradu, kde mají řeznictví a kde dělají sekanou, která voní na dva "kiláky" daleko. Než jsem dojel z Buštěhradu na Okoř, tak jsem měl v sobě třeba půl kila tý sekaný. Dneska už to ale omezuju, i když jsem slyšel, že pokud máš třeba cukrovku a dostaneš neskutečnou chuť na sladké, je lepší si vzít dort i za cenu toho, že se ti malinko cukr zvedne, nežli mít příšerný stres z toho, že to nesmíš. Nikdy v životě bych se však nechtěl dopracovat k tomu, že už si nikdy v životě nedám panáka, už si nikdy v životě nedám cigáro. To je strašný. Co je fantastické, o tom jsem se kdysi bavil se Svatoplukem Benešem, hercem par exelence a gentlemanem v tom nejlepším slova smyslu: „Pane kolego, není nic horšího než se zříkat těchto věcí, které byly vymyšlené," říkal Sváťa. Ale on si dal k obědu skleničku stolního vína, po obědě kávu a malilinkatou skleničku cherry, večer pak bourbona na led, ale jednoho, nebo maximálně dva a vykouřil dvě, nebo tři cigára, protože měl na ně chuť. Tak tohle, říkám, že je dobrý. Jenže já s tím mám potíže.


Pavel Kříž:
Takže jídlo je pro Tebe dost důležité, ale trošku si hlídáš, co jíš?

Jiří Krampol:
Odboural jsem tučná jídla. Když jsme byl malý kluk, tak jsme bydleli na Žižkově, kde jsme žili v bídě. Část rodiny mi dokonce zemřela v koncentráku. Když jsem byl úplně maličký, tak jsme žili ve čtyřpokojovém bytě na Vinohradech a měli jsme služku. Pak přišla válka, otec onemocněl sklerózou multiplex, tehdy mu bylo 28 let, takže jsme se stěhovali na Žižkov do jednopokojového bytu, protože táta měl velice malý důchod. A tam bylo normální, že jsem si mazal chleba se sádlem a vzal si k tomu švestku. Jedli jsme škubánky, bramborové šišky a jednou týdně maso. Moje první tchyně byla Židovka a zažila koncentrák. Těsně před tím, než do koncentráku nastoupila, měla jít na operaci se žlučníkem. Když se vrátila po čtyřech letech, protože náhodou koncentrák přežila, tak po nějakým žlučníku nebylo ani vidu ani slechu. Žlučník zkrátka vyléčila hladem. A můj kamarád Arnošt Lustig, který byl také v koncentráku, ve svých třiaosmdesáti letech toho sní, jako by to jedli tři mladí chlapi. On si dá předkrm, polívku, půlku kachny, tiramisu a na závěr si nechá udělat krupičnou kaši, a to všechno zapije osmi panáky. To je neskutečné, ale on říká, že jí vlastně díky koncentráku, protože má podvědomý strach, že by o to jídlo mohl zase přijít.


Pavel Kříž:
A co Ty s tím jídlem, vyloučil jsi to mastné a ještě něco?

Jiří Krampol:
Snažím se nejíst bůčky a podobné věci, jenže jsem zjistil, že i mořské plody, které jsem do 28 let vůbec nejedl, ale potom díky divadlu, které vyjíždělo do Itálie, jsem se naučil nejen mořské "potvory" jíst, ale i je skvěle upravovat, jsou škodlivé. Zjistilo se, že je to lux moře a sbírá to těžké kovy. A víš, co je to hydrocolon?


Pavel Kříž:
To tedy nevím.

Jiří Krampol:
Jedná se o vypláchnutí střev. Chlap může jít asi osm krát ročně, žena asi čtyřikrát. Je to ale individuální. Napustí ti do střev vodu a všechno, co si jedl, vypil a vykouřil a díky čemuž máš na stěnách střeva hrozný sajrajt, z tebe jde ven. Tam mi říkali, že je neuvěřitelné, jaké svinstvo jde ze střev vegetariánů, což je způsobeno tím, že zelenina i ovoce jsou vyhnané různými umělými hnojivy a jsou v tom bohužel i různé těžké kovy, takže to strašně "zasviní" organismus.


Pavel Kříž:
Myslíš si, že dieta je důležitá?

Jiří Krampol:
Víš, já jsem byl několikrát v Americe, v Bostonu mám dokonce bratrance, a oni se tam vysloveně na jedné straně drží toho "zdravého" způsobu života, ale protože tam "žerou junky food" (pozn. nezdravé jídlo, které je tučné, mastné, a produkují ho například různé fast foody), tak z bratrancovy manželky, která byla hezká baculatá výtvarnice, se za tři roky, co jsem ji neviděl, stal "mastodont". U nás vyšla výborná knížka, která se jmenuje Sójovka vám lže, kde se píše, že třeba spotřeba jahod ve Spojených státech by nepokryla úrodu jahod ve Spojených státech ani ze sedmi procent. Takže všechny ty džemy, zmrzliny a nevím, co ještě, jsou uměle vyráběné v továrnách. Když se budeš cpát u strejdy týden na zabijačce, tak přibereš tři kila, ale pak se vrátíš do Prahy, řekneš si, že jsi ztloustnul a za pár dnů máš ty kila dole. Jenže u těch různých hranolků, které jsou patřičně okořeněné, se Ti to koření usazuje a pak z toho vznikají ti mastodonti.


Pavel Kříž:
A jak se vyrovnáváš se stresem, kterého je kolem nás opravdu hodně?

Jiří Krampol:
Když jsem točil ten zábavný pořad, kde jsem udělal celkem 409 dílů, a najednou mi to vzali, tak za prvé peníze v háji a za druhé najednou jsem neměl co dělat. Dostal jsem nabídku na hlavní roli v seriálu, který má mít 56 dílů, kde bych hrál hlavní roli detektiva. Tak jsem si řekl, že je to skvělý. Jenže jsem si přečetl první stránku scénáře a musel jsem zavolat, že tohle fakt dělat nebudu. To je tak blbý, že radši budu podávat ručníky. Všechno má svůj strop. Složenkám je to sice jedno, ale tohle opravdu nejde. Takže abych se vrátil k tomu stresu. Chodím cvičit, jezdím k moři, dělám tenis a jezdím na turnaje. Na stres je nejlepší nějaká činnost. Takže když jsem u moře, tak asi 2 minuty ležím na pláži, abych oschnul, a pak sbírám kameny. Já mám na Okoři tolik kamenů dovezených od různých moří, že až tam budou dělat paleontologický průzkum, tak si řeknou, že na Okoři muselo být moře.


Pavel Kříž:
Jak odpočíváš?

Jiří Krampol:
Doma po obědě se natáhnu, ale ne do postele, nýbrž si dám nohy na stůl a čtu si, nebo se dívám se na nějaký film, ale tenhle relax fakt vyžaduju.


Pavel Kříž:
A ještě poslední dvě otázky: Co Tě v poslední době naštvalo a co Tě naopak potěšilo?

Jiří Krampol:
Štve mě to, že místo toho, abychom tady po revoluci začali budovat "baťovský kapitalismus" a aby dostávali příležitost právě ti nejchytřejší, tak se do různých funkcí dostali zase neschopní lidi jako za socialismu.
A těší mě to, že se Praha i díky primátorovi Pavlu Bémovi stává opravdu krásným městem a ve staré Praze všechny ty uličky, které byly dříve spíš jako děsivá Kafkova scenérie, se staly nádhernou součástí starého města. To samé je ale třeba vidět i na náměstí v Bánské Bystrici, která byla za komunistů příšerným městem, a teď máš pocit, že nejsi na Slovensku, ale někde v Itálii. Tak to mi dělá opravdu radost.


Pavel Kříž:
Díky za Tvůj čas