Rozhovor s Josefem Dvořákem

Herec a principál Josef Dvořák se svojí Divadelní společností rozdává radost po celé naší matičce zemi. Jak je to s jeho zdravím a vztahem ke zdraví jsme se ho zeptali na jeho chalupě.


Pavel Kříž:
Jak u Vás funguje zdraví v pomyslném žebříčku hodnot? Kde se u Vás nachází v tomto okamžiku?

Josef Dvořák:
Teď je to dobrý. Ale jako většina lidí jsem si vůbec nepomyslel, že bych mohl být nemocný. Myslel jsem si, že jako všechny negativní věci i choroby jsou určený pro někoho jinýho. Takový ty choroby, který jsou během školy a po škole, to byly běžný věci a banální záležitosti a člověk o tom vůbec nepřemýšlel. Na nějakou životosprávu jsem nikdy nemyslel a vůbec jsem se tím netrápil. Čas od času mě někdo donutil, nebo jsem omylem šlápnul na váhu a zjistil jsem, že s tím by se mohlo něco udělat. Ale zůstalo to spíš u chtění, než že by člověk musel.


Pavel Kříž:
Změnil se tenhle Váš postoj? Kdy asi a co k tomu vedlo?

Josef Dvořák:
Změnilo se to "velikánsky". Před deseti lety jsem začal hrát tenis navážno se vším všudy. Řekl jsem si, že teď musím tělo vycepovat, aby bylo schopný hrát a chodit na kurt. První, co bylo, jsem vlezl na váhu a zjistil jsem, že je to tělo těžký. Moje tělíčko mi připadalo příšerně těžký a tak jsem si nasadil dietu. Když něco dělám, tak to dělám pořádně a radikálně. Proto jsem během třech měsíců zhubl asi 14 kilo.


Pavel Kříž:
Jak jste to dokázal? To jste přestal jíst?

Josef Dvořák:
Dieta, o níž se říká, když chceš zhubnout, tak nejez, je největší nesmysl.  Dneska to mohu říci naplno. My jsme přijeli na chalupu a já jsem byl v takovém stavu, že už jsem nebyl schopný ani vylézt z auta. Zeslábl jsem, třásl jsem se jak starej rachitickej dědek a tak jsem dětem přikázal, aby šly dovnitř, ukrojili kus chleba a kus uheráku a nasytily starce. A ono se to všechno uklidnilo. Tak to byla moje první velice negativní zkušenost, jak se starat o sebe.


Pavel Kříž:
Jak je to dnes po těch zkušenostech? Hlídáte si, co jíte?

Josef Dvořák:
Mám velkou výhodu, protože nejsem otrok jídla. Nepatřím mezi ty, kteří musí na raut, nebo mají vyhlédnutou restauraci kvůli vynikajícímu jídlu. Mě, když přivezou na ostrov a jsou tam vynikající ryby, tak se na ně dívám skrz prsty a sháním něco jinýho. Kradu ze stolu chleba a v kufru mám kus salámu. To jsem vždycky miloval. Ale já miluju taky ovoce a zeleninu,  tělo si o to řeklo samo. Slyšel i četl jsem varování, ale hlava mi to pořád nebrala. Zdravě jsem začal žít sám od sebe.


Pavel Kříž:
To je nejlepší, protože když člověka k tomu něco nebo někdo nutí, tak to většinou nedělá naplno. Ale když si tělo řekne samo, tak je to perfektní. Takže všechno děláte přirozeně: jíte ovoce a zeleninu a nepřejídáte se?

Josef Dvořák:
Jedna věc, kterou mají všichni kumštýři a všichni komedianti, mi ale zůstala: lednička v deset hodin večer. S tím ale neudělám nikdy nic.


Pavel Kříž:
Po koncertě či představení to zkrátka nejde. Ale dá se to ohlídat!

Josef Dvořák:
Jenže ať si řeknu, co chci, tak vydržím střídmě jíst přes celý den, ale už vím dopředu, že v deset hodin přijde úder a já si musím vzít aspoň kousek.


Pavel Kříž:
Tohle já moc dobře znám. A jak je to s Vaším fyzickým pohybem? Už jste zmiňoval tenis ...

Josef Dvořák:
To je opravdu důležitý. Před pár lety jsme si povídal s panem psychiatrem Cimickým a tehdy jsem mu říkal: „Cimindo, poraď člověku přicházejícímu do let, co má udělat, aby neskončil tady u Tebe?" On mi na to odpověděl: „Všichni tady skončíte!" Na to jsem mu řekl, že mě opravdu potěšil, ale ať mi poradí, co bychom měli udělat proto, abychom u něj skočili co nejpozději. Na to on odpověděl: „Musíte začít fyzicky pracovat. Vy jste totiž zvyklí ráno vstát a učit se nebo si něco přečíst, pak jít na zkoušku do divadla, potom přejet na dabing a večer znovu do divadla. Ale nepracujete fyzicky a nenamáháte tělo, a jak to nebudete dělat, tak tady máte každý svou postel" Tím, že jsem si pořídil před 25 lety chalupu, tak na ní člověk musí dělat. A pokud od přírody nemá odpor k tomu, něco udělat, tak je to úplně správný. A když k tomu mám tenis, tak je to fakt nejlepší. Před deseti lety jsem vydržel hrát třeba čtvrt hodiny a musel jsem zastavit. I když jsme to miloval, protože jsem tenis hrál jako kluk, tak jsem očima hlídal, kdy uplyne určená hodina, a já budu moci vypadnout. Fyzičku jsem zkrátka neměl vůbec žádnou. Dneska ve věku 68 let mohu hrát dvě hodiny i ve vedrech, který tady byly. Možná je to až trochu úchylný, ale chuť hrát je opravdu veliká.


Pavel Kříž:
To je ale přesně ono, když člověk začne milovat sport, kterým posiluje svoje tělo! A taky se ví, že hrajete trošku fotbal.

Josef Dvořák:
To už mě moc nebaví, tenis to zkrátka převálcoval. Hrál jsem s Amforou, jenže ti chasníci, se kterými se hraje, jsou někdy fakt tvrdí a mě se nechtělo vracet se ze zápasů ofačovaný. Tak jsem to dělal tak, že jsem se vyhýbal, abych musel hrát. Trenér chodí zleva doprava a zprava doleva a vždycky se koukne napravo nebo nalevo a tomu, koho zrovna vidí, řekne, ať jde střídat. No a já chodil přesně za ním, aby mě nemohl vidět.  Ale dal jsem taky gól v Bánské Bystrici. Když bylo čtvrt hodiny před koncem a opět to vypadalo, že už na mě nedojde, tak jsem přestal být opatrný a nechal jsem se nachytat. Trenér se otočil a říkal, že na mě úplně zapomněl a ať jdu na levé křídlo. Tam jsem nikdy nebyl a Amfora zrovna útočila. František Veselý blahé paměti utíkal po pravé straně a já se modlil, aby mě nezahlídnul. Oni mají takový zvyk, že jak uvidí volného hráče, tak mu nahrají a čekají, že on z toho dá branku. Každý máme nějakou úchylku a tihle mistři Evropy to mají všichni. No a František mě uviděl a okamžitě nahrál. Já jsem byl v "tom velkým vápnu" a modlil se po druhý, abych aspoň ten míč trefil a představ si, že se mi odborně podařilo trefit ho gólmanovi do protipohybu a míč zůstal v bráně. V tom se zapískalo a já dostal pokyn, ať si jdu sednout. Prý abych si to nezkazil, když jsem dal gól.


Pavel Kříž:
Naše práce je hodně o stresu. Jak se s tím vyrovnáváte a máte na něj nějaký speciální recept?

Josef Dvořák:
Tak na tohle recepturu nemám, protože já příliš stresem netrpím. Abych totiž hrál, tak musím být v pohodě. Stačí mi jen se trochu do ní dostat, takže si třeba udělám vanu, nebo si lehnu a přikryju si i hlavu, zkrátka nechte mě chviličku vyspat a uvidíte. Jsem pohodář a snažím se vyhýbat lidem, s nimiž si nemám co říct. Naopak vyhledávám lidi mezi sportovci a bývalými sportovci, což jsou také pohodáři a hlavně nebijou pod pás ani v debatě.


Pavel Kříž:
Jak odpočíváte?

Josef Dvořák:
Ve velikém návalu pracovním, který už pominul, jsem si dělal americký den: od rána jsem nedělal vůbec nic. Snídani do postele, noviny, knížka ...


Pavel Kříž:
To mě připadá jako spíš ruský den.

Josef Dvořák:
Tyhle dva národy mají hodně společnýho v tom velikášství.


Pavel Kříž:
Takže si člověk v tom dni dělá všechno, co chce?

Josef Dvořák:
Všechno příjemný: měl jsem puštěný rádio i televizi a koukal jsem na to, co jsem chtěl. Tehdy ještě nebyly počítače a o to to bylo příjemnější. Teď se asi nejvíc odreaguju při sportu. Při tenisu, ale například i na kole. Když si sednete a objíždíte různé vesničky tady v okolí, tak jste strašně blízko lidem a přírodě a je to úžasný. Ale nesmí tam být kopce.


Pavel Kříž:
Jak se díváte na prevenci, o které se dříve hodně mluvilo, ale teď je tak trochu na ústupu. Přitom například mamograf u žen je hodně důležitý, protože dokáže zachránit život.

Josef Dvořák:
Od určitý doby vím, co prevence vlastně obnáší a jak je potřebná. Brával jsem ji na lehkou váhu. Když svým kolegům vyprávím svůj příběh, kdy se hrálo o život, tak se mnou soucítí a dívají se na mě s účastí, ale sami na prohlídku nejdou a pořád ji odkládají. Takže varuju každého, i své kamarády, aby tohle opravdu nebrali na lehkou váhu. Tyhle údery totiž přicházejí tak znenadání, že pak už může být opravdu pozdě. Já jsem úder dostal 24 hodin před operací. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že bych mohl být marod. Vůbec jsem netušil, že v těle nosím nádor.


Pavel Kříž:
Tou prevencí by se to dalo zjistit mnohem dřív?

Josef Dvořák:
Samozřejmě. Ve Škodovce například měli prohlídky povinný, ale bohužel už se to nekoná. A mnoho lidí taky řekne, že pokud něco má, tak to raději nechce vědět. Jenže pak, když to přijde, tak už je někdy pozdě.


Pavel Kříž:
To je opravdu šílené. Takže Vy doporučujete prevenci, a jakým způsobem by se měla dělat?

Josef Dvořák:
Poradit se se svým lékařem, který Vám nejlépe řekne, co všechno je třeba zkontrolovat a co je potřeba hlídat. Člověk bude zdravě vypadat, zdravě se pohybovat, nic mu nebude chybět, ale když bude ignorovat prevenci, tak netuší, že může být na kraji propasti.


Pavel Kříž:
Na čem pracujete a kam byste pozval své diváky?

Josef Dvořák:
Pracuji velice střídmě. V Praze hrajeme v Divadle Bez zábradlí a v Bránickém divadle, ale také jezdíme po celé republice se třemi komediemi. Moc se těším se na podzim, kdy začneme zkoušet Lakomce, který mi začíná být čím dál víc blízký. Někdy od konce listopadu bychom s ním měli vyjet po oblastech českých.


Pavel Kříž:
Vy také režírujete?

Josef Dvořák:
Musím režírovat, byť se režisérem necítím a nechávám lidem na jevišti hodně volnou ruku, ale někdo to musí kočírovat.


Pavel Kříž:
Moje poslední otázka je už tradiční: Co Vás v poslední době naštvalo a co Vám naopak udělalo radost?

Josef Dvořák:
Velkou radost mi dělají nejdrobnější věci a i ty nejdrobnější věci mě dokážou hodně naštvat.


Pavel Kříž:
Moc děkuji za Váš čas.