Rozhovor s Ladislavem Špačkem

Pavel Kříž:
Dáváte svému zdraví velkou prioritu?

Ladislav Špaček:
Nikdy jsem tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Zdravý člověk to bere jako samozřejmost. Narodí se, žije, stará se o všechny své pozemské statky, vzdělání, život, rodinu a to zdraví bere tak, že v tom těle je. A to všechno do okamžiku, než to poprvé zaskřípe. Pak najednou řekneme, aha, čím to bude, a začneme sebereflektovat, že zdraví není úplná samozřejmost. Je to jako s autem, které taky nemusí jezdit pořád, najednou kiksne a člověk se musí podívat do motoru, co s ním je. A tak se tím začínám zabývat až v posledních letech, protože člověk se dostává do věku, kdy už všechno nefunguje. Začal jsem hůř vidět a musel jsem poprvé navštívit očního lékaře, který mi předepsal brýle. Já je sice nepoužívám, protože tomu vzdoruji, dokud to jde, ale při čtení večer už si je nasadit musím. Takže zjišťuji, že organismus má své omezené možnosti. A tělo k tomu člověka samo přinutí. Ale čekat na ten okamžik, je právě špatně.  Není dobré nechat to auto stát na kraji dálnice, je dobré už předtím zkontrolovat, jestli je v autu všechno v pořádku, dolít olej - nechat ho jednou za čas prohlídnout.


Pavel Kříž:
Jste znám tím, že jíte dobře. Jíte i zdravě?

Ladislav Špaček:
Já jsem ješitný člověk. Málokdo to o sobě takto tvrdí, ale já jsem. A přirozeně mi záleží na tom, jak vypadám. Pohybuji se v prostředí etikety, nóbl společnosti. A tam si člověk musí dát pozor na to, jak vypadá. Vezměte si to v politice. Dneska už by nemohl být americkým prezidentem senátor Taft, který vážil 120 kilo...


Pavel Kříž:
...no v Americe ne, ale tady u nás...(všeobecný smích)

Ladislav Špaček:
...dnes většina politiků západního střihu jsou opálení štíhlí fešáci, na kterých je vidět, že o sebe dbají. No a já jsem tento životní styl přijal. Takže se živím tak strašně zdravě, že když mi můj doktor říká, abych zmírnil, že mám vyšší cholesterol, tak já se ho zeptám: a co?


Pavel Kříž:
Je to složité nebo drahé stravovat se dobře?

Ladislav Špaček:
Myslím, že stravovací návyky se poslední dobou dramaticky proměnily. Zvítězila u nás středomořská strava - hodně zeleniny, dobrá libová masa, olivový olej, různé úpravy mořských ryb a živočichů, to je trend, který už je nezadržitelný a řada restaurací už se tomu přizpůsobuje.


Pavel Kříž:
Sportujete?

Ladislav Špaček:
Svým založením nejsem žádný sportovec a žádnému sportu jsem se intenzivně nikdy nevěnoval. Ale život mě donutil, abych se pohybu věnoval více, než spousta těch, co chodí posilovat. Cvičí sice dvakrát týdně 2 hodiny, ale všude jezdí autem, sedí u televize nebo u počítače a veškerý další pohyb už nemají.


Pavel Kříž:
To se děje i ve státech a Kanadě. Ochuzovat se o nejzákladnější pohyb, chůzi, je fakt špatně. V Kanadě (Britská Kolumbie) mají heslo, které vyhlásila vláda. Pokud chcete, aby vám bylo lépe, tak se držte těchto tří bodů: NE, 5, 30.
NE - NEKUŘTE
5 - 5 DRUHŮ OVOCE DENNĚ
30 - MINUT AKTIVNÍHO POHYBU DENNĚ


Pavel Kříž:
Stojí za tím kanadská lékařská asociace, která tvrdí, že i takto málo opravdu radikálně může změnit vaše zdraví, ale to jsem vás přerušil...

Ladislav Špaček:
...já jsem byl vždycky salónní typ, ale co mě nutí se pohybovat, tak to je, že bydlím v centru města. A vyjet autem v centru města, to je strašlivá záležitost. Auto tak používám, jen když z města úplně vyjíždím, ale jinak celý akční rádius centra města obhospodařuji pěšky. Takže za den naběhám tolik kilometrů, jako málokdo za tu hodinu ve fitku.


Pavel Kříž:
Říká se, že nejvíce zdraví drtí stres. Jak se s ním vyrovnáváte vy?

Ladislav Špaček:
Já jsem byl jedenáct let na hradě. Takže pohotovost 24 hodin denně. Prezident vám může zavolat (a taky často volal) třeba ve tři v noci... Bylo to pořád něco. Já jsem každé ráno se svíravým pocitem otevíral noviny, co zase bude za politickou krizi, problémy a tak dále. To byl opravdu stresový život. Řeším to jednoduše. Jdu do baru a dám si dvě deci červeného vína. Tak jako jogíni to dělají na hlavě, tak já se uklidňuji na barové židli u dvojky dobrého červeného, sleduji lidi a čistím si hlavu, pak se projdu domů.


Pavel Kříž:
Úžasná meditace.

Ladislav Špaček:
Když se ještě vrátím k tomu procházení. Když jsem dělal na Hradě, tak jsem měl řidiče a vůz k dispozici. A úplně všude mě vždy vozili. Jednou, když bylo hezky, tak jsem zavolal řidiči: Fando, já dneska půjdu pěšky. A on na to: co se stalo, šéfe? Nic, je hezky, půjdu po Karlově mostě, budu koukat na holky. Fanda: šéfe, provedl jsem něco? Ne, nic jste neprovedl, já se jen chci projít. Fanda: ale šéfe, to nejde, já jsem tady proto, abych vás vozil. Tak jsem rezignoval a nechal se opět odvézt.

Pavel Kříž:
Vy jste vlastně přivedl do stresu svého řidiče. (smích)


Pavel Kříž:
Uzavřeme to mile, co vám udělalo poslední dobou největší radost?

Ladislav Špaček:
Češi vždycky byli programově vyladěni do negativismu. A mně poslední dobou udělalo největší radost, že se čím dál tím častěji setkávám s těmi pozitivními jevy. Nedávno jsem musel zasahovat v tramvaji. Mladá slečna uvolnila místo dámě. Ta říká: ne, ne ,ne, já jedu jen dvě stanice. Navzájem si nabízely to místo a čekalo se jen na to, až na příští zastávce nastoupí puberťák a svižně prokličkuje mezi nimi a rozvalí na volném sedadle. Já si v tramvajích zásadně nesedám, protože babičky se obvykle nikdy nepostaví nad puberťáky, tam ví, že nemají šanci. Takže já už jsem si sedat úplně odvykl. Tak jsem popošel k oné dvojici a říkám: paní, vy už si ale musíte sednout. Slečna vám tím místem udělala podobné gesto, jakoby vám nabídla ruku. Celá tramvaj sledovala, co se bude dít. Slečna červená. Pokračuji: pokud si nesednete, tahle slečna už nikdy nikoho nepustí sednout, takové trapasy nemá zapotřebí. Dáma situaci nakonec respektovala a za dozoru desítek očí řekla, že když je to tedy takto, tak že si ráda sedne.

Vidím změnu v chování v restauracích, na společenských akcích. Když srovnáte, jak vypadal podnikatel na začátku devadesátých let - bílé ponožky, fialová saka - tak dnes, když vidíte ty štramáky, jak se v poledne vyrojí do restaurací na svůj „business lunch", tak už si v ničem nezadají se svými protějšky v Římě, Paříži nebo Bruselu. Myslím, že je to čím dál tím lepší.

Pavel Kříž: Děkujeme za rozhovor.