Rozhovor s Naďou Urbánkovou

Naďa Urbánková je jednou z těch, které se s úspěchem zbavily rakoviny prsu. A ačkoli má na svém těle trvalé následky, je velmi optimistická. „Asi si mě tady Pán Bůh chtěl ještě nechat," říká s humorem a každému doporučuje, ať chodí na preventivní prohlídky všeho.


Pavel Kříž:
Je zdraví pro Vás důležité?

Naďa Urbánková:
Přiznávám velmi kriticky, že vzhledem k tomu, že jsem vystudovaná diplomovaná ošetřovatelka, která se dozvěděla ve škole ledasco, tak jsem prošla fází, kdy jsem měla úplně všechny choroby. Pak to přešlo, a když jsem byla v nemocnici asi tři roky zaměstnaná, tak jsem zjistila, že je to všechno jinak. Zdraví je určitě důležité, ale když už je člověk nemocný a já jsem ta, která by mu měla nějakým způsobem pomáhat, tak nejde ani tak o medikamenty, které lékař předepíše, ale spíše o přístup sestřičky k pacientovi. A mám to vyzkoušené, že když člověka pohladíte a projevíte účast a zájem, tak to mnohdy dělá zázraky. To jsme si ověřila i sama na sobě, když jsem onemocněla. Pokud vezmu tu dlouhou éru svého života, tak se musím přiznat, že jsem zrovna nebyla pečlivá.


Pavel Kříž:
Takže jste se nesnažila žít příliš zdravě?

Naďa Urbánková:
Vzhledem ke svému vzdělání jsem byla "strašně chytrá" a pokud se mi něco dělo, hned jsem "poznala", co to je. Když jsem byla v angažmá v Semaforu, tak jsem na to samozřejmě doplatila. Když se v Semaforu zkoušelo, byly to vždycky nocovky a k jídlu tam byly akorát utopenci pana Lorenze a mě den před jednou premiérou odvezli se šíleným záchvatem do nemocnice, kde mi zjistili náběh na zánět slinivky břišní. Zůstala jsem dva měsíce v nemocnici, tři neděle jsme nedostala nic jiného než kapačky a eventuálně nějakou tu "upíří" krev, ale k jídlu vůbec nic. A když mi pak dali první lžičku čaje, tak jsem sestřičce málem ukousla ruku, protože to bylo něco báječného. Tam jsem poprvé pochopila, že umění a divadlo, které jsem milovala, ještě neznamená všechno. Pak jsem se snažila dohlížet na svoje zdraví, nicméně čas všechno zhojí, a tak když se objevilo něco někde v pozdějším věku, tak jsem si říkala, že to překonám, že jsem silná ženská. Pak přišel moment, kdy jsem si řekla: „Hele, bude ti sedmdesát, tak by ses měla podívat na to, co v tobě je a není." Chtěla jsem udělat generálku a tak jsem šla do nemocnice a nechala jsem si odebrat kde co všechno od hlavy až po paty. Trošku jsem tušila, že to nedopadne dobře, ale když jsem se dozvěděla výsledek, který byl opravdu špatný, tak mě to překvapilo. Ale přistupovala jsem k tomu s rozumem, bez pláče a naříkání. Ablace obou prsou, následná chemoterapie a ozařování a tak dále.


Pavel Kříž:
Mohla jste tenhle krok udělat dřív a předejít tak tomu?

Naďa Urbánková:
Rozhodně!


Pavel Kříž:
Takže doporučujete, aby se chodilo pravidelně a včas na prohlídky, které mohou člověku ušetřit hodně utrpení?

Naďa Urbánková:
Myslím si, že je strašně důležité chodit pravidelně na kontroly čehokoliv, nejen na mamograf, i když mi nic není. Kdybych tohle udělala včas, tak by to určitě nedošlo do takových konců. Naštěstí mě má Pán Bůh rád a řekl si, že tady ještě chvíli budu. Rok jsem prošla útrapami, které jsou už za mnou. Už mi rostou vlasy, hraju a zpívám s kapelou, teď jsem byla na druhé velké kontrole a zase je všechno v pořádku, takže si nemám na co stěžovat.


Pavel Kříž:
Změnilo to nějakým způsobem Váš přístup například k jídlu?

Naďa Urbánková:
Určitě, ačkoli jsem nikdy nebyla takový ten šílenec: za prvé vůbec nepiju alkohol a víno, už dvacet let nekouřím. Zdravý způsob života, ať už je to strava nebo pohyb, což všichni slyší shora i zdola, je opravdu důležitý, ale nic se nemá přehánět. Když cítím, že je to potřeba, tak to udělám. Zeleninu mám ráda, z masa miluji ryby a bílé maso, tučné nejím vůbec.


Pavel Kříž:
A co chůze?

Naďa Urbánková:
Chodím, ale přiznám se, že jsem měla takový záchvat a koupila jsem si cvičící přístroj. A samozřejmě je z něj věšák na šaty.


Pavel Kříž:
Je tolik možností, jak se hýbat, že tohle opravdu není problém. Každý si musí ale najít to svoje.

Naďa Urbánková:
Také to souvisí s věkem - já ráda chodím a hlavně se pohybuji tím, že jezdím na koncerty, kde samozřejmě nestojím nebo nesedím, ale docela sebou mrskám na jevišti. Hraju také ve Švandově divadle v Hello Dolly. Někdo by mi mohl říci: „Je ti jednasedmdesát, tak si teta sedni a pleť ponožky!" Ale to bych nemohla.


Pavel Kříž:
Máte nějaký recept na vyrovnávání se se stresem?

Naďa Urbánková:
Na stres, nebo taky se tomu říká tréma, mám recept od své paní profesorky. Než vstoupím na jeviště, tak se hluboce rozdýchám, udělám pár předklonů a hlavně dneska už vím, že trému nechám za scénou. Jakmile vstoupím na scénu, je všechno pryč. Naučila jsem se také, že lidské oči, které vás chtějí, jsou úžasnou bombou, elektrizující a nabíjející baterkou, a já samozřejmě také dávám něco lidem a oni si to ode mě berou. Když to srovnám se svými začátky, tak jsem tehdy měla pocit, že hlediště je obrovská tlama, která mě chce sežrat. Teď vím, že jsou tam přátelé.


Pavel Kříž:
Jak odpočíváte? Aktivně či pasivně?

Naďa Urbánková:
Potřebuji spát osm hodin denně. Pokud nespím, tak si čtu, nebo si hrozně ráda píšu povídky či texty, a tak si opravdu odpočinu. Když je mi nejhůř, tak vzhledem k tomu, že bydlím momentálně v Želivě, tak jdu za premonstráty, kteří mi opravdu pomohli a pomáhají. Tam si zajdu, nebo jdu do kostela, kde se pomodlím a jakoby ze sebe vypustím to špatné.


Pavel Kříž:
Kde Vás mohou diváci vidět?

Naďa Urbánková:
V Hello Dolly ve Švandově divadle mám takovou drobnou, leč zásadní roli staré prostitutky, která pomáhá Dolly. Když mě na tuhle roli režisér Ondřej Soukup lanařil, bylo to v době, kdy jsem byla těsně po své nemoci a myslela jsem si, že je to spíš nějaká skrytá kamera. Jakmile mi vysvětlil, jak by ta role měla vypadat, ihned jsem na to řekla: „Ano, do toho jdu!" Protože představení má úspěch, tak se na podzim stěhujeme do Hybernie. S kapelou Bokomara jezdíme hlavně po festivalech. Pravidelně v sobotu a v neděli vysílám v jihlavském rádiu Českého rozhlasu Region. V sobotu jsou to Písničky pro Vysočinu, což je živé vysílání, kam volají lidé a je to opravdu bezva. V neděli pak předtočený rozhovor s nějakou významnou osobností z Vysočiny, což je taky hodně zajímavé.


Pavel Kříž:
Moje poslední otázka zní: Jestli Vám něco v poslední době udělalo opravdu radost a co Vás naštvalo?

Naďa Urbánková:
Toho, co mě štve dnes a denně je spousta, ať už jsou to šílenci na silnici, nepřízně počasí, či lidi, kteří kradou a podvádějí. Jenže tohle nevyřeším a musím se s tím smířit. Jen tak mimochodem bonmot, který mě určitým způsobem před pár roky nasměroval, zní: Pro kariéru a zdravou stolici stačí jediné - netlačit. Radost mi udělala moje dcera Jana Fabiánová, které se daří. V létě byla na mezinárodním festivalu ve Skotsku v Edinburghu, kam vybrali tři lidi z Čech a podmínkou samozřejmě byla skvělá angličtina.

Pavel Kříž:
Děkuji za rozhovor.