Deník Marty Jandové:
SPÍME aneb ŠKATULATA HEJBEJTE SE

Marušce už je něco přes rok a půl, i když je vlastně na světě o 9 měsíců déle. Je zvláštní, že se ta doba v těhotenství nepočítá. Letopočet člověka začíná s jeho prvním nádechem kyslíku.

Marušce už je něco přes rok a půl, i když je vlastně na světě o 9 měsíců déle. Je zvláštní, že se ta doba v těhotenství nepočítá. Letopočet člověka začíná s jeho prvním nádechem kyslíku. Už skoro 20 měsíců tedy dýchá :-) Je už šíleně veliká, běhá s větrem o závod, leze i tam, kam to nejde, 99% dne se směje a teď už i tak polomluví. Nejoblíbenější slova jsou: Auto, tarrrrrramva (tramvaj), éjo (letadlo) a kabelka. Ze zvířátek je to hoch (hroch) a muož (mrož). Je tak úžasná a dovoluji si říct, tak dobře vychovaná. A zde přichází kámen úrazu. Ne, je opravdu hodná a milá, ale moje plány o výchově se jaksi změnily. Nebo si přetvořily hranice. Malilinko.

 

Měla jsem zatím takové dva pevné body, ze kterých jsem nechtěla odstupovat. V žádném případě. První bylo jídlo u stolu bez odcházení. Vytáčí mě, když děti odbíhají od rodinného oběda, nebo u něho koukají na televizi, na iPady apod. Když se jí, tak se prostě jí. A když si na to nezvyknou od malička, tak nemají důvod proč někam odcházet. Naštěstí máme doma dobrého jedlíka, i když je hubená jak lunt. Když jí pohrozím, že když odejde od stolu, půjde pryč i talířek, tak se zamyslí a opět si na chvilku způsobně sedne a papá. Občas i u jídla leze na židličku a ze židličky. To mi už nevadí. Ale ten spánek…

 

Naše dítě nebude spát s námi v posteli.

Naše dítě nebude spát s námi v posteli.

Naše dítě nebude tak často spát s námi v posteli.

Naše dítě nebude tak často spát s námi v posteli.

Naše dítě s námi spí v posteli.

Naše dítě s námi spí v posteli.

Až bude mít svůj pokojíček, bude spát u sebe.

Až bude mít svůj pokojíček, bude spát u sebe… Zatím svůj pokojíček nemá a spí s námi v posteli.

 

Byli jsme fakt dobří. Maruška sice nikdy neusínala sama, ale vždy ve své postýlce. Když byla úplně maličká, měla jsem její postýlku vedle naší postele, abych jí mohla pohladit a byla prostě u ní. Potom jsme postýlku odšoupli a Maru tak spala několik metrů od nás.

 

Psal se rok 2014, bylo krásné Babí léto a já s celou rodinou odjela na turné mojí kapely ‚die happy’ po Německu. Jelikož jsem nechtěla jako na minulém turné cestovat za kapelou vlakem a spát každou noc v jiném hotelu (to balení každý den mě unavovalo) a koncerty ležely poměrně daleko od sebe, poprosila jsem kapelu o nějaké řešení. To se hned dostavilo a já byla šťastná jak blecha. Mohli jsme cestovat s kapelou autobusem. Vždy jezdíme takovým obrovským autobusem, kterému se říká nightliner. Takový jakoby karavan. Dole jsou stoly a gauč, malá kuchyňka s příslušenstvím a toaleta. Nahoře je takzvaná backlounge, kde je obrovský gauč a ještě větší televize. Tato místnost ale většinou funguje jako odložiště tašek, bund atd. Na druhé straně jsou postele. Každý má tu svou, s opravdickou matrací, peřinou i polštářem. A tak kapela po koncertě nastoupí, řidič vstane a jedeme přes noc na další koncert. Super. Ráno se probudíte a ležíte v posteli před klubem, kde večer vystupujete. V klubu už je připravená snídaně a čisté sprchy, město čeká na vaší prohlídku… no prostě nejlepší způsob cestování na turné. Proto jsem byla tak ráda, že i moje malá rodinka může takto popojíždět.

 

V autobusu nám z té jmenované backlounge udělali pokojíček. Vyšrouboval se obrgauč, vyrobila se nová zeď, přišroubovaly se dveře, připevnila se dětská postýlka… A už jsme jeli. Maruška spinkala celé noci na jedničku. Ani si nevšimla, když jsme po koncertu nastartovali motory a vyjeli. Vrnění autobusu jí asi uklidňovalo. Vše bylo tak krásné a bezchybné. Všichni Marušku chválili, protože neplakala, nerušila… K tomu musím dodat, že když autobus stoji a s ním i motor, je uvnitř všechno slyšet. I proto jsem byla pyšná matka vzorného dítěte. Jakoby se na turné i narodila :-D Ale i sluníčko občas zajde za mraky a prší. A řeknu vám, že pršelo docela hodně. Maru totiž začaly růst zuby. Najednou se v noci budila a plakala. Normálně bych jí chlácholila u její postýlky a pak zase odešla sama spát. Ale vzorné dítě musí zůstat vzorným dítětem - tedy spíš matka supermatkou. A proto jsem jí začala hned brát k sobě do postele, abych po prvním brouknutí hned mohla chlácholit a mazat dudlík gelem na bolestivé dásně. Přestalo pršet a Maru šťastně spinkala u maminky. Konečně :-)

 

Hned po turné bude odvykačka. To je jasný. Žádný spinkání u maminky a tatínka.

Hned po turné se to změní. Jak jinak… Zase bude spát ve svojí postýlce.

Hned po turné doma v noci broukla a maminka si jí vzala do postele. Tam, mezi maminkou a tatínkem, se totiž chrní nejlíp.

Alespoň malé holčičce. Že má občas tatínek v obličeji její malé nožičky a maminka hlavu na rámu postele, protože jí malá ukradla polštář, je tak nějak přirozené.

 

Nejvtipnější je, že občas vstane a chce jít spát k sobě. Přeleze ty svoje šprušle (od asi jejího roku a čtvrt už dokázala z její postýlky vylézt sama - zjistila, že umí dát nohu výš než má hlavu a proto je její postýlka opět vedle naší, aby Maruška nespadla na zem) a natáhne se na svůj polštář. Když si to pak někdy v noci zase rozmyslí, řekne „mamí“ a já už jí vidím, jak má méďu v jednom podpaží, svůj polštář s prasátkem Pepinou v druhém podpaží, nohu jak primabalerina na šprušlích a už leží vedle mně, oči zavřené a hluboce oddychuje… Já pak na ní ve tmě koukám a chci jí zulíbat. Dám jí mou ruku kolem pasu, přivoním k jejím vlasům a jsem blažená…. a říkám si - no a co! Jsme takhle obě šťastné. Špatného člověka to z ní určitě neudělá. Spíš naopak. A vzpomínám na druhý díl filmu Fotr je lotr, kdy Dustin Hofmann vypráví, jak malého Gaylorda od malička líbali, objímali a ukazovali mu lásku. Tak se cítím i já. Je to moje holčička a dávat lásku nikdy nikomu neublížilo.

 

Ale při jídle bude vždy sedět u stolu. To vám povídám :-)))

 

 


  • Deník Marty Jandové: Mluvíme, mluvíme, hore po dědině…

  • Deník Marty Jandové: Dovolená s dětmi aneb co jim stačí ke štěstí

  • Vánoce Vánoce přicházejí

    A je to tady. Po roce Vánoce přicházejí. Musím říct, že i když je Halloween jakýmsi novým českým svátkem, který do naší kultury úplně nepatří, tak ho miluji. A to nejenom kvůli kostýmům a dýním.

  • Takový normální den

    Každé ráno vstávám s ní. Někdy v šest, někdy v sedm, zřídka až v osm. Nikdy nespím déle než ona. Ale nevadí. Když se v postýlce jenom převalí a maličko zapláče, dáme dudlík a spíme ještě chvilku dál.

  • Dětská hřiště, jak na ně?

    Hned jak se naše ratolesti postaví na nohy, vydají se maminky a tatínkové na hřiště. Někteří jsou již při první takové výpravě vybavení od hlavy až k patě různými hračkami, které takový malý prcek bude určitě používat. I já popadla malý batůžek s kyblíčkem a hrabičkami a šli jsme na výpravu.

  • Možná bychom všichni občas měli zajít do ZOO

    To, že máme každý to nejkrásnější dítě pod sluncem, je absolutně jasná věc. Žádné ošklivé miminko nikdy neexistovalo a taky existovat nebude! Všechno jsou to geniální a nádherné bytosti.

  • Noční můra - očkování

    Po dlouhých 9 měsících čekání a doufání se Vám konečně narodí ten vysněný uzlíček. Je takový čistý, voňavý, nevinný.

  • Hej rup

    Od prvního dne po porodu musíme dávat naše ratolesti na bříško, aby se naučily zvedat hlavičku a pak i pást koníčky. Velice důležité pro vývoj všech miminek. Maruška se snažila celou svou pevnou vůlí, hlavičku v barvě purpury, k tomu podivný skřek a myslím, že byla i plná plínka ... Ale zvedla ji.

  • Intuice nad zlato

    Není moc teple oblečená? Možná nemáte dobré mléko, když špatně spí. Cože, tak malá váha při porodu? To se zvyšuje riziko náhlého umrtí kojenců, viďte? Víte, že po očkování už nějaké děti umřely?

  • Bolení bříška

    Když budoucí maminka čeká svoje první miminko, nedokáže si představit, co všechno ji čeká. Víme, že nám nějak změní život, že je to láska na celý život a posloucháme dlouhosáhlé diskuze našich přátel o správné výchově.

  • Miminko je tady!

    A je to tady… ten den, ten moment, první pohled, první dotyk… láska na první pohled. Všechno jde stranou. Nejen to nové „JÁ“, které se zmítá řádícími hormony, ale i bolest, která se s příchodem miminka dostaví. Každý vám to nějak vypráví, popisuje, radí a vzpomíná, ale každý má tu svou zkušenost jinou.

  • Štědrovečerní balada

    Vlastně jsem až poměrně pozdě identifikovala problém, díky kterému u nás Vánoce neprobíhaly tak jako ve většině českých rodin. Ten problém spočíval v odlišném náboženství a v jiné tradici.

  • Chceš někomu radit

    Když mou kamarádku opustil manžel a řekl jí, že ji už nemá rád, a že si našel ženu mladší, hezčí a po všech stránkách lepší, snažila jsem se ji utěšit, ale ona na mne vždy až s nenávistí koukla a pak řekla: "Nezažilas to, nevíš, o čem mluvíš!"

  • Dětské hřiště a společná matrace

    Vždycky jsem bydlela v centru Prahy, narodila jsem se prakticky hned vedle Národního divadla a maminka mi vždycky vyprávěla, jak jsem si chodila hrát na dětské hřiště na Žofín.

  • Věř jen sobě!

    Dneska má dcera pořádala odpolední dýchánek pro všechny své kamarádky, které mají děti. Na chvilku mne tam taky pozvala a já s odstupem svých zralých let mohla sledovat všechny ty výrony mateřské lásky. Zdůrazňuju, že všechny maminky, které mou dceru navštívily, byly čistotné, krásné ženy, které milovaly svá robátka.

  • Bolí mě to jako tebe

    Můj muž tehdy natáčel někde na Letné, asi fotbal na stadiónu, když má dcera se tak nešikovně vykláněla z postýlky, až si zlomila ruku. Tehdy jí byly tři roky a předloktí ji v minutě strašně nateklo. Moje holčička moc plakala. Držela jsem ji v náručí a kolíbala sem a tam, můj otec - Natálčin dědeček - byl tak strašně nervózní...

  • Náš malý génius

    Když se mi narodil syn, už v porodnici z toho bylo pozdvižení. Měl hodně vlasů a byl veliký a dlouhý jako kdyby mu byly už tři měsíce. Když byly mému synovi dva roky, jedl příborem stejně vybraně jako kdyby byl šedesátiletým diplomatem, když mu byly tři, uměl zlomky, ve čtyřech přečetl slabikář a ...v první třídě si mě zavolala jeho třídní učitelka. "Nerada to říkám, ale máte velký problém", zavzdychala.

  • Máma má vždycky pravdu

    Má dcera má tříletého synka Huga. Má neteř má dvouletou holčičku Kristýnku. Má dcera si myslí, že by děti neměly...

  • Kojná roku

    Když se mi narodila dcera, tak jsem byla v porodnici, kde všechny sestry byly velice přísné a na všechny matky se tvářily, že jsou úplně slabomyslné. Já jsem si tak rozhodně připadala, ale vadilo mi...

  • Mateřská láska nikdy neskončí

    Je to už docela dost dávno. Chodila jsem tehdy na vysokou školu. Na Famu. Každou středu jsme měli seminář tvůrčího psaní. Byl to nejdůležitější předmět pro všechny, kteří se chtěli stát spisovateli nebo scénáristy. Nechtěla jsem nikdy ten seminář prošvihnout.

Zdraví jako vášeň na Facebooku