Zatímco před deseti lety nebyl v ČR téměř žádný výskyt, v roce 2018 se objevilo 203 případů spalniček a za loňských jedenáct měsíců už 585. Světová zdravotnická organizace kvůli tomu Česku zrušila status země, kde byla tato choroba vymýcena. Důvod? Lidé se přestali vážných nemocí, které znají většinou už jen z encyklopedií, bát. Začali se však bát vedlejších účinků očkování, a proto ho ve stále větší míře odmítají. Epidemiologovi, náměstku ministra zdravotnictví prof. Romanu Prymulovi jsme položili několik otázek.
Pane profesore, očkovat ano či ne?
Myslím, že odpověď není takto černobílá. Nikdy to není o tom, že bychom chtěli očkovat proti všemu a naopak, že bychom nechtěli očkovat nic. Setkáváme se s přívrženci očkování, kteří se ptají: a co ještě bych si měl nechat očkovat? Pokud mi nehrozí riziko onemocnění, nedoporučuji nechat se očkovat jen proto, že existuje vakcína.
A naopak, jsou lidé, kteří tvrdí, že očkování je úplně špatně. A to je nesmysl. Vždy je třeba extrémní názory korigovat. Kromě základních očkování, která jsou u nás povinná, bychom se měli nechat očkovat vakcínami, které jsou pro nás z nějakého důvodu přínosné. Tedy, jsme-li v nějakém riziku.
V posledních letech přibývá odpůrců očkování. Některé maminky novorozenců mají pocit, že očkování jejich dítě poškodí.
To je bohužel trend, který se netýká jen ČR. Je to celosvětová záležitost. Došlo k poměrně intenzivní komunikaci na sociálních sítích, která byla odborníky podceněna. A je pravdou, že procento osob, které odmítají očkování, narůstá. A to má praktické dopady. Když se podíváme např. na spalničky, klesla v ČR proočkovanost pod 90 %, takže narůstají počty případů. Je smutné, že to je u onemocnění, které se jevilo být téměř eliminováno. Přišli jsme tím o status země, kde se spalničky nevyskytují.
Řada maminek se snaží domluvit s pediatrem, aby odložil očkování dítěte hexavakcínou na pozdější dobu. Mají pocit, že právě očkování proti více nemocem v jedné dávce může vyvolávat závažnější vedlejší účinky. Je to oprávněná obava?
Toto je klasický případ toho, jak se odpůrci očkování snaží šířit mýty. Dnes prakticky každý druhý rodič má obavu z toho, že hexavakcína je konglomerátem mnoha antigenů a dětem v podstatě škodí. Jsme nuceni očkovat děti v nejranějším věku právě proto, že v tomto období jsou nejvíce ohroženy infekčními onemocněními. Naprostá většina z nich se vyskytuje do jednoho roku věku. To znamená, pokud bychom očkování odkládali, tak ono už v řadě případů nemá smysl.
Co podle vás vedlo tyto lidi k přesvědčení, že očkování dětem škodí? Je ta obava oprávněná?
Neexistuje vakcína, která by byla stoprocentně bezpečná, ani účinná. V některých případech dochází ke komplikacím a někdy může být komplikace závažná. Nicméně frekvence závažných komplikací je opravdu velmi nízká. Na území ČR se může ročně vyskytnout čtyři pět skutečně závažných komplikací s doživotními následky. Na druhou stranu, když srovnáme, co se tady dělo před očkováním, tak na nemoci, kterým lze očkováním předejít, u nás zemřelo ročně zhruba 400 až 500 osob. Takže ten nepoměr je skutečně obrovský.
Nejvíc mě zaráží argumentace kolem vakcinace proti karcinomu děložního čípku. Tvrdí se, že některé ty dívky mají kolapsové stavy. Jenže v pubertě bývá takových stavů celá řada. Ale když srovnáme tyto „komplikace“ s faktem, že v ČR máme ročně přibližně 1000 nových případů karcinomu děložního čípku a zhruba 300 žen každý rok na toto onemocnění zemře… myslím, že jakýkoliv laik musí v této rovnici vidět prospěch očkování.
Proč jste souhlasili, že stát odškodní ty, kterým očkování způsobí zdravotní poškození?
Hlavním důvodem je skutečnost, že je u nás některé očkování povinné. To znamená, pokud chci po lidech něco povinně, měl bych říci i to bé, tedy, že pokud tou povinností někoho poškodím, měl bych ho odškodnit. Zákon se netýká dobrovolného očkování. U něj má rodič právo rozhodnout, jestli bude dítě očkovat nebo ne. Ale u povinného očkování tuto volbu nemá. Je minimálně 18 zemí s podobnou úpravou. Nakonec, i my jsme vycházeli ze zahraničních vzorů.
Já opravdu nemám rád černobílou diskusi, kdy jsme osočováni, že tvrdíme, že vakcíny jsou stoprocentně bezpečné a nemají žádné komplikace. Není to pravda. Odborníci připouštějí, že komplikace mohou být. To znamená, že jim musíme věnovat náležitou pozornost a být otevření v komunikaci. Ale ne vždy se to setkává s úspěchem. Zdá se mi, že už poměrně silná skupina osob nepřipouští prakticky žádnou argumentaci. Můžete jim stokrát vysvětlovat jak to je, a oni budou stále tvrdit, že to není pravda, že se je stát snaží zmanipulovat, že je to všechno diktát farmaceutických firem a tak dále.
Pořád přetrvává názor, že očkování proti spalničkám vyvolává autismus?
Tato informace je neustále živená, přestože se ukázalo, že pan Andrew Wakefield (anglický lékař) ta data zmanipuloval. Následně byla celosvětově zrealizována řada rozsáhlých, validních studií, které toto tvrzení skutečně vyvrátily. Je to opravdu lež.
Jaké doporučení ohledně očkování byste tedy čtenářům dal?
Základní poučka je: pokud mi hrozí riziko, měl bych se dát očkovat. Pokud riziko nemám, není očkování nutné. Pokud rok co rok onemocním chřipkou, je dobré se proti ní dát očkovat. Pokud chřipkou prakticky nikdy neonemocním, proč bych se očkoval? Pokud nejezdím do exponovaných oblastí, proč bych se nechal očkovat proti žluté zimnici? Ale proti klíšťové encefalitidě, pokud se rád toulám přírodou: očkovat.
Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D.
Epidemiolog, náměstek ministra zdravotnictví a člen dozorčí rady ZP MV ČR.
Medicínu studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a na Vojenském lékařském výzkumném a doškolovacím ústavu JEP v Hradci Králové. Po skončení studia se začal věnovat hygieně a epidemiologii. Studoval také na Birminghamské univerzitě, kde získal mezinárodní atest v řízení nemocnic.
Věnoval se zejména problematice imunizace, podílel se na vývoji či studiu vakcín např. proti pneumokoku, rotavirům, spalničkám, příušnicím, zarděnkám nebo lidským papilomavirům. Je autorem několika publikací zaměřených na očkování či management ve zdravotnictví.
