Přejít k hlavnímu obsahu
Varovné signály těla
Pohled lékaře

Varovné signály těla

Při sportu nebo práci se občas snažíme splnit nemožné a překonat vlastní limity. Věříme, že je to jen otázkou vůle. Ale pozor, tělo je moudré a začne si říkat, kdy má dost. Poznáte varovné signály těla?

Naše tělo je vybaveno velmi inteligentním systémem varování nejen před nebezpečím plynoucím z okolí, ale i před nebezpečím, které si působíme vlastní vůlí a vytrvalostí. 

Bohužel někdy kvůli práci, sportu nebo v tomto období kvůli předsevzetím, že tento rok již zcela jistě uběhneme půlmaraton, varovné signály těla přeslechneme. Často ani nevíme, které to jsou. 

Bolest

Nejpřímočařejším signálem těla je bolest. Bolest jako taková má však mnoho rozměrů, intenzit a forem. Jedním z nejdůležitějších vjemů je okamžitá, vystřelující bolest, která nás nutí zastavit, uhnout, třeba odtáhnout ruku. Jde o tak důležitý varovný signál, že jej tělo zprostředkovává pouze třemi neurony. Jeden neuron nahlásí přímo z místa, že tělu hrozí poškození. Signál putuje přímo do míchy. Ta jej dalším neuronem nahlásí mozku a třetí motorický neuron již zařídí, aby tělo odtáhlo ruku, ustoupilo, jednoduše aby uniklo bezprostřednímu nebezpečí. 

Asi nejčastěji se s tímto varovným signálem setkáme při vaření, když se dotkneme něčeho horkého. Reakce na popálení je tak rychlá, že si často ani nestihneme uvědomit, jak rychle jsme ruku odtáhli, pustili vodu, ponořili ji do proudu, a ještě jsme si přitom vzpomněli na všechna šťavnatá slova v našem slovníku. 

Nepřehlížejte přetížení

Poněkud komplikovanější situace nastává, pokud tělo hlásí únavu svalů nebo přetížení pohybového aparátu. Zde se také jedná o varovný signál v podobě bolesti, ale jde o komplexnější vjem, kde poškození hlásí i vnitřní senzory, nejen svalové, ale i vazivové, kloubní mechanické senzory, takže najednou se v mozku seběhne daleko více informací, než je možné vnímat. Mozek pak má tendenci potlačit a vytěsnit nadbytečné informace. Bolest tohoto typu často není dostatečně intenzivní, abychom okamžitě přestali s danou prací nebo pohybem. Tak se stane, že tento signál snadno přehlédneme. Pokračujeme v práci i přes lehký dyskomfort, který cítíme, potlačujeme vědomě tento signál. Logicky pak dochází k jistému poškození, únavě, nedostatku živin v daném zatěžovaném svalu, hromadění odpadových produktů metabolismu, například laktátu, který pak následně zesílí bolestivost v daném místě. 

Pro mnohé vytrvalostní i výkonnostní sporty je jistá míra zátěže jako stresového faktoru vlastně velmi důležitá. Má ale jednu velkou podmínku, Každý tento signál musí být brán vážně a po fázi opotřebení musí následovat fáze regenerace. Ve světě sportovní medicíny je tento proces brán ještě vážněji než samotná tréninková zátěž. 

Jde o fázi adaptace po zátěži, kdy kromě opravy, doplnění energie do tkáně dochází také k tvorbě nových nervosvalových spojení, přeneseně řečeno tělo se nastavuje na novou úroveň zátěže. V praxi to znamená, že se tělo adaptuje na novou situaci. 

Vedou se nesčetné odborné debaty, jak správně regenerovat po zátěži, kolik odpočinku je dostatek. Každý specialista na sportovní i pracovní medicínu má svoje zkušenosti a také jiný názor. Všichni se však shodnou na jednom: Je důležité poslouchat signály těla, i když nejsou vždy jasně zřetelné. 

V práci i ve volném čase musíme někdy zařadit zpátečku. Bolest je jedním z varovných signálů těla, kterým musíte věnovat pozornost, i když vaše pracovní povinnosti a tréninkové aplikace tvrdí pravý opak. Tělo je moudré, pokud si říká o přestávku na odpočinek, poslechněte jej. 

Gianna Conti

Aktuálně