Dobrodružství a extrémy má 39letý Petreček, civilním zaměstnáním profesionální hasič, evidentně v genech, protože i jejich výstup na nejvyšší horu Pákistánu, jejíž název v překladu znamená Nahá hora, bude unikátní. Oba horolezci se na vrchol vydají prvovýstupem proslulou a obávanou Rupálskou stěnou, která je s převýšením 4 600 metrů nejvyšší stěnou světa. Navíc tzv. alpským stylem, tedy bez cizí pomoci, bez použití kyslíku a předem připravených fixních lan.
Příchod do základního tábora
Dne 25. července přilétáme z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Do „země mužů“, jak tomuto místu s jistou nadsázkou říkáme. Ženu zde totiž potkáte jen minimálně. A když, tak hlavně na polích. Zahalenou…
Z Islámábádu vyrážíme malým autobusem s veškerým naším vybavením, cestou necestou přes sedlo Barbusar Pass, ležící ve výšce 4 200 m n. m. Zde dostáváme policejní ochranu, muže se samopalem, a pokračujeme dolů do Chilasu. Projíždíme územím, ve kterém jsou časté nepokoje, proto ta bezpečnostní opatření. Vůbec všude v Pákistánu jsou zbraně viditelné na každém kroku, klidně i hotel hlídá ochranka vybavená kulovnicemi…
V Chilasu přespíme a následující den už terénním autem pokračujeme cestami podobajícími se spíše komunikacím pro zásobování někde v lomech. Ty se táhnou převážně hlubokými údolími, do jejichž dna se zařezávají divoké kalné řeky.
Po cestě zažíváme nebezpečné a nekonečně dlouhé nepříjemné okamžiky – s vědomím, že už nejedno auto skončilo na dně místních kaňonů – a člověk si jen přeje, ať jsou rychle pryč. A jen doufá, že doslova nasypané štěrkové cesty vydrží i náš průjezd…
Konečně dorážíme do vesnice Tarasing. Je bez mobilního signálu a elektřiny, ta je zde dostupná pouze od devatenácti do třiadvaceti hodin.
Zde přespíme, ráno najmeme nosiče a muly, kteří nám pomůžou s veškerým vybavením, a pokračujeme překrásnou krajinou plnou říček a zakrslých cedrů do základního tábora.
Cesta utíká poměrně rychle, výška okolo 3 000 metrů je znát, člověk se docela zadýchává. Občas vykoukne naše hora, Nanga Parbat, a její obrovská jižní stěna. Máme štěstí, vysoká oblačnost ji zčásti zahaluje. Proto ji zatím nevidíme v její plné velikosti a kráse. A to je nejspíš dobře, protože i tak to pro podráždění našich nervových zakončení zatím stačí.
Konečně jsme v bejzu (v základním táboře). Máme postavené stany, kuchyň, jídelnu a nejdůležitější z nejdůležitějších – „záchody“. Všude kolem běhají divocí koně a všudypřítomní svišti hájí svá teritoria.
Je tady krásně! Snad jen tento základní tábor nestojí jako většina ostatních na ledovci, v místě bez života… Na jednu stranu je to veliká výhoda, na druhou však jistota, že lezení v Rupálské stěně bude velmi dlouhé a tím pádem i náročné. Ten 4 600 metrů obrovský gigant je právem označován za nejvyšší stěnu světa!
Autor: Tomáš Petreček
