Příběh Lukáše Práchenského je inspirativní, a to v mnoha ohledech. Je o překonávání překážek, které vlastně nikdy nekončí, o tom, že pokud se chcete věnovat sportu, stojí za to najít si vlastní cestu a nenechat se zastavit, ale i o povzbuzení či varování nenechat se odbýt, pokud máte zdravotní potíže.
Na vozíku je Lukáš už od roku 2010. Skončil na něm po odstranění nádoru na míše. Po operaci, jak sám říká, „nohy se mi ještě trochu hýbaly“, ale protože nádor byl bohužel zhoubný, podstoupil ozařování a o zbytek hybnosti při něm přišel. Lukáš rozhodně nechtěl zůstat doslova sedět, a jak to bylo možné po nezbytném období rekonvalescence a „osahání“ nového způsobu života, které bylo náročné a doslova bolestné, se začal věnovat sportu. Konkrétně atletice. Jenže se ukázalo, že je pro něj „málo adrenalinová“. Poohlížel se spíše po silových sportech. Nakonec skončil u armwrestlingu. Nevíte, co to je? Ale jisté je, že to určitě znáte. Je to lidově řečeno páka, kdy se soupeři snaží jeden druhému přitlačit ruku, aby se dotkla hřbetem stolu. Věděli jste, že se pořádají v tomto sportu dokonce mistrovství? Lukáš se zúčastnil jak mistrovství Evropy, tak mistrovství světa. V rozhovoru se dozvíte, jakým neobvyklým způsobem se tam dostal. Páka nemusí být tzv. váš šálek kávy, možná to ani nepovažujete za sport, nejspíše ale změníte názor a uznale smeknete, když zjistíte, jaké zdravotní překážky musí Lukáš překonávat. Pochopíte také, proč Lukáš Práchenský, kterého je, jak se říká kus, jen s úsměvem mávne rukou nad, snad dobře míněným komentářem jedné slečny, která mu doporučovala, že má držet dietu a cvičit.
- Jak se to stalo, že teď děláte armwrestling?
Hned po operaci rakoviny míchy jsem začal přemýšlet o nějakém sportu, který by mě vytáhl mezi lidi. Začal jsem dělat atletiku. Ale to mně osobně přišlo málo adrenalinové. A z jednoho článku jsem se dověděl o dalším sportu, kterému se mohou věnovat vozíčkáři, a to byla právě páka neboli armwrestling. Začal jsem se o to zajímat a v ten samý čas se zrovna konaly závody v Bulharsku, kam jsem nakonec bez přípravy vyrazil.
- Rakovina míchy není příliš časté nádorové onemocnění, že?
Tak 14 let mě trápily bolesti zad. Od mládí jsem tahal jako bejk, takže bolesti zad pro mě nebyly ničím novým, ale obtíže byly čím dál větší, a tak jsem snažil přijít na to, o co jde. Jenže doktor nad tím, jak se říká, mávl rukou. Tak jsem se bohužel nechal odbýt. Jenže bolesti se stupňovaly. Až jsem potkal jednu kamarádku, která mě nasměrovala k neurologovi, který po jednom vyšetření došel k závěru, že se jedná o roztroušenou sklerózu nebo něco závažnějšího. Na základě toho už jsem našel lékaře, který definitivně určil, co mi bylo, a zjistil tedy, že mám nádor v míše. Odoperovali mi nádor, zjistili, že je zhoubný, takže mě poslali na ozařování, což bohužel vedlo k tomu, že mi tím „spálili“ zbytek hybnosti. Po operaci se mi nohy ještě trochu hýbaly, ale v důsledku ozařování jsem o zbytek hybnosti přišel.
- Říkáte, že jste rozhodně chtěl sportovat. Jaké možnosti má člověk na vozíku?
Co se týče sportování na vozíčku, je spousta sportů, ať to vezmu od plavání přes basketbal a ragby k lukostřelbě, střelbě ze vzduchové pistole, prostě je spousta sportů. Ale mě osobně zajímaly silové sporty. Posilování, fitness, kulturistika. Proto jsem se dostal k páce.
- Jak jste se stal armwrestlerem?
Na vozíku jsem 13 let, od roku 2010. S armwrestlingem jsem začal v roce 2015.
Po operaci jste měsíce po nemocnicích, pak se rok snažíte nějak upíchnout v práci, zvykáte si na spoustu jiných věcí v životě, abych se o sebe nějak postaral a doslova, abych si dokázal utřít zadek. Teprve pak se člověk dostává k tomu, že by mohl dělat nějaký sport. Já jsem se rok a půl věnoval atletice, ale pak jsem začal pokukovat po sportu, kde můžu využít svoji sílu. Já, když vezmu čtyřkilovou kouli a mám ji někam vrhnout, tak je to pro mě o ničem. Ale když vezmu 60kilovou jednoručku a tahám se s ní, tak to je pro mě výzva.
Do armwrestlingu jsem pak skočil hodně rychle. Dozvěděl jsem se, že se koná Mistrovství Evropy v armwrestlingu v Sofii v Bulharsku. U nás v Dolním Bousově u Mladé Boleslavi žije dvojnásobný mistr světa v páce. Já ho znám léta, cvičili jsme spolu ve fitku a on to dělá od roku 1998. A jeho jsem se zeptal, jestli bych tam mohl jet. Od okamžiku, kdy jsem byl za klukama v garáži, kde jsem vznesl žádost, jestli můžu na mistrovství jet, tak to zbývalo do mistrovství Evropy asi 14 dní. No, co mám říkat. Rozhodně mi to nedoporučili. Bez přípravy a tréninku mě prostě nechtěla asociace oficiálně podpořit. Já to nevzdával a dost jsem na tom trval, chtěl jsem sám sobě dokázat, že to zvládnu, a tak nakonec řekli: „Dobře, jsi tvrdohlavej blbec, tak jeď.“ Nikoli jako reprezentant, ale jako Lukáš Práchenský, sám za sebe. Sám jsem si to všechno platil. Ale dali mi dres. Byla to velikost S, takže mi z toho lezla záda i plína. No a když jsem přivezl bronzovou medaili, tak koukali. Já jsem si tam za ten stůl sedl, opřel jsem se do toho, co jsem mohl. A potom, po závodě, když jsem zrovna trochu klimbal za stolem, tak na mě zakřičela jedna holka z Polska: „Lukáši, jsi třetí!“
U bronzu z ME ale nezůstalo. Pak jste jel na mistrovství světa, že?
Za půl roku po ME se konalo mistrovství světa v Kuala Lumpuru, tam jsem letěl taky.
I tady si nejdřív všichni ťukali na čelo, že jedu bez velkých zkušeností na mistrovství světa. Jel jsem tam s kolegy, které jsem v životě neviděl. S devíti klukama, kteří tam jeli jako zdraví, a já byl jediný hendikepovaný. Tam jsem získal nejdříve bronz na levou ruku, ale protože můj soupeř dopoval, tak jsem zpětně dostal stříbro. A bronz na pravou ruku. Tam jsem byl původně čtvrtý, ale dopovali v obou kategoriích. Na levou i na pravou soupeři dopovali, tak jim sebrali medaile a dali je mně. I v našem sportu, kde jsou hendikepovaní, si prostě šlehnou nějakou tu „dobrotu“.
- Kolik je v Česku armwrestlerů na vozíku?
V České republice je nás hrozně málo, konkrétně dva. Totiž největší problém pro lidi na vozíku je to, že se bojí úrazu rukou. Když se vozíčkáři stane úraz rukou, tak je vyřazený z provozu, nemůže se pohybovat, což je velký problém. A teď, tedy od doby covidu už ani nemám soupeře. Tak jsme s kamarádem postavili plošinu, abych mohl závodit se zdravýma. Takových závodníků už jsou pak i stovky. Je to rozdělené podle váhových kategorií. Já jsem konkrétně ve 105 plus. To už jsou pořádní chasníci proti mně. Ve světě to už je samozřejmě jinak, tam je nás hendikepovaných v jedné kategorii třeba devět i jedenáct.
- Není jistě jednoduché udržovat se v kondici. Jaké překážky musíte jako sportovec překonávat?
Je to každodenní zvládání překážek. Hygiena, oblékání, cesta do práce, z práce, podávání jídla, s tímhle vším se vozíčkář potýká. Ale to mají všichni.
Musím zohledňovat určité věci. Třeba tréninky probíhají v ranních hodinách, abych nebyl unavený. Po operaci mám těžké bolesti zad. Nádor měl sice dva milimetry, ale museli odsekat kus páteře, aby obnažili míchu. Takže já sice vypadám na videu, jak to zvládám jako frajer, ale po tréninku pak neskutečně trpím, trvá dvě až tři hodiny, než třeba vůbec usnu.
Když jedu na závody, dejme tomu do Nového Jičína, tak ve tři vstávám a čtyři hodiny jedu. Jsem tam od deseti dopoledne do devíti do večera a pak další čtyři hodiny jedu zpátky. Tohle pozadí nikdo moc nevidí, ale je to opravdu nářez. No, a jak mi přibývají roky, tak je to čím dál náročnější.
- Co stravování silového sportovce? Jak se vám daří udržet rovnováhu, vzhledem k dalším vážným zdravotním potížím?
Ohledně jídla musím zohledňovat nejen výdej energie a regeneraci svalů a těla vůbec, ale i cukrovku 2. typu, kterou mám. Takže mám nízkosacharidovou stravu, dost bílkovin, ale zase hlídám, abych nezatěžoval ledviny, tak to mám takový pestrý. Ke zdravé stravě silových sportovců také patří potravinové doplňky, které potřebuju na regeneraci svalstva, komplex vitaminů, proteinové doplňky.
Snažím se mít trošku kalorický deficit. Jenže je to celé dost komplikované. Během nemoci jsem začal trpět psychickými problémy, a to dost zásadními. Mám totiž bipolární poruchu. Na to jsem dostal silná psychofarmaka, která mi zpomalují metabolismus. Následkem toho jsem hodně nabral. Před dvěma roky jsem ještě měl 130 kilo, ale v současnosti mám přes 150. Do toho jsem trpěl rozsáhlými záněty močového měchýře, což vedlo k tomu, že mám zavedenou epicystostomii. Takže mám pod pupíkem rozřízlou kůži a zavedenou hadičku přímo do močového měchýře. No a pak mám proti spasmům svalstva a křečím zavedenou baklofenovou pumpu. Na pravé straně mám pod kůží takový budík, který mi v pravidelných intervalech dávkuje do míchy léky. Před dvěma roky, když jsem se víc pustil do cvičení, jsem začal mít takové křeče, že se mi v noci zastavovalo dýchání. Nestačil na to lék v tabletkách, tak mi dali tuhle pumpu. Po tabletkách jsem usínal. Ono to vlastně, jak se to snaží vypnout křeče, vypne i vás, mozkové centrum, které má na starosti nervy. A baklofenová pumpa má tu výhodu, že je píchnutá v míše a jde to dolů do nohou, a ne nahoru. Jenže to zároveň vypne i břišní a zádové svaly, takže jsem z toho začal být takový rozkydlý. Ale jak jsem znovu začal cvičit, tak se stabilita a funkčnost svalstva začala zlepšovat. Jenže zase začínám mít ty křeče. Je to trochu začarovaný kruh. Doktor by mi mohl zesílit dávkování, ale já chci být zase spíš pevný a schopný trénovat, i když budu mít nějaké ty křeče. Je to takové neustálé balancování, hledání hranice. Buď budete mít křeče, kdy při dotyku, když mi třeba manželka pomáhá při oblékání a dotkne se nohy, tak vámi projede neskutečná bolest a narovnáte se jako prkno. Nebo budete mít křeče utlumené, ale jak jsem říkal, rozkydnete se, ztratíte stabilitu a i kontrolu například nad vyměšováním. Od doby, co mám baklofenovou pumpu, tak musím nosit plínu.
- Jak se vám daří při překonávání těchto překážek trénovat? Jak probíhá trénink?
V úterý, ve čtvrtek a v neděli je trénink. Manželka mi pomůže do vozíku a já jdu. Je výhoda, že chodím trénovat tady do suterénu. Mám pronajatou místnost, kde mám činkárnu a upravený stůl. Když trénuju se zdravým klukem, který u stolu stojí, tak mám dlouhé nohy, a jsem na plošině, když jsem sám, tak mám krátké.
Jedná se pochopitelně jen o posilování vršku. Takže mám klasické cviky s činkami. Taky mám na kladce nebo na expandéru speciálně vyrobené úchopy, abych mohl trénovat zápěstí. Soupeře tzv. taháte na spodek nebo na vršek, abyste ho porazili. Tyhle úchopy nacvičujete. Jsou dva typy souboje. Na vršek znamená, že převrátíte zápěstí, aby byl palec směrem k vašemu obličeji. Na spodek znamená, že se snažíte soupeřovu ruku podlomit přes malíček směrem ke svým prsům. Ze začátku jsem do toho závodění šel jen silou. Tohle je technika, kterou mi ukázal kamarád, jehož jsem do té doby nikdy neporazil. Pak jsem začal porážet i jeho. Šťastný z toho nebyl.
V armwrestlingu jsou tři markanty. Síla, rychlost a technika. Rychlost spočívá v tom, začít tlačit ve správný okamžik. Rozhodčí řekne nehýbat (Don’t move) a následuje Ready Go. A už vlastně na to R máte zaťatou ruku, jako když řve motor u závodního auta na startu, ale dokud nezazní Go, nesmíte se hnout. To jsem ze začátku neuměl. Já startoval, zatínal až na to Go. A v ten moment už jsem byl v prohrávací pozici. To jsem pak musel soupeře vyčerpat. A člověk se strašně nadře.
A když se ptáte na překonávání překážek v souvislosti s tréninkem, tak bych se bez pomoci přátel neobešel. Ale vůbec bych se neobešel bez svojí manželky, díky které překonávám nejen překážky, které souvisí s mým sportováním, ale i s mým celým životem. Bez manželky, se kterou jsme se potkali až během mé nemoci, by to vůbec nešlo. Myslel jsem si dřív, před nemocí, že jsem šťastný člověk, ale když vám řeknu, že teď jsem paradoxně daleko nejšťastnější, co jsem kdy byl, tak nebudu daleko od pravdy.
