Děti jsou přirozeně zvědavé, a tak když vaše dítě „zdobí“ nějaká ta vada na kráse, už od školky začne čelit zvídavým pohledům a různým dotazům, co že to má s obličejem, proč se tak divně směje, proč tak legračně vypadá, a bohužel se může stát i terčem hloupých poznámek a posměchu.
Nedělejte rozdíly
„Dítěti k jeho zařazení do kolektivu i k získání sebevědomí nejvíce pomůže, budeme-li schopni k němu přistupovat stejně jako ke všem ostatním dětem. Stejně tak, jako ubližuje ponižování a posměch, může uškodit i protěžování, zbytečné úlevy a především lítost,“ uvádí na svých stránkách sdružení Šťastný úsměv, které pomáhá dětem s rozštěpovou vadou. A stejná rada platí i v případě jiných vad a poruch. Důležité je nastavit si správnou komunikaci v rodině a s pedagogy ve školce či škole.
Bezpečné a láskyplné rodinné zázemí
Dítě do věku tří let nemá se sebehodnotou žádný problém. Připadá si prostě středem světa, rádo a často používá slovo JÁ. Teprve v pozdějším období vývoje mohou přicházet pochybnosti o sobě sama, srovnávání se s druhými a snižování vlastní sebehodnoty. Právě v období mezi třetím a šestým rokem hraje výchovný přístup rodičů v sebeobrazu dítěte velkou roli. Ať už se jedná o jakoukoliv „vadu na kráse“ dítěte, vždy nejvíce záleží na tom, jak se k tomu postaví rodina. Nic nepomůže více než bezpečné a láskyplné rodinné zázemí, které dítěti dodá potřebnou sebedůvěru.
Nestraňte dítě kolektivu
Pro zdravý psychický vývoj dítěte je také třeba nestranit ho kolektivu, naopak potřebuje dostatek sociálních kontaktů, jinak řečeno potřebuje mít kamarády. Někdy mají rodiče obavy, že jejich dítě bude šikanované, ale je třeba důsledně oddělovat šikanu (která je důvodem k řešení) od běžné dětské zvědavosti. Každé dítě s fyzickou jinakostí (i jeho rodič) by mělo umět rozeznat, kdy se jedná o zvídavý dotaz a kdy o snahu o ublížení.
Učte proto své dítě, aby na dotazy okolí umělo reagovat, aby umělo beze studu vysvětlit, co a proč se mu stalo, případně jak se mu s tím žije a jak se to dá nebo nedá napravit. Když bude na všechny narážky a otázky okolí připravené, nic ho nezaskočí a nebude mu to nepříjemné. I vy sami o tomto tématu mluvte klidně a vyrovnaně a dávejte tím ostatním najevo, že nejde o nic, za co by se vaše dítě mělo stydět.
Jak se chovat k dítěti s „jinakostí“
Prvním krokem rodiče je přijmout daný fakt v sobě samém. Pokud budeme dítě litovat, příliš chránit, limitovat, vyjadřovat obavy z kontaktu s druhými dětmi, pak uděláme spíše více škody. Pokud rodič vnímá hendikep svého dítěte jako realitu, pak má dítě šanci snáze se s ním smířit. V podstatě platí základní pravidlo rodiče: bezpodmínečná láska, spojená s důsledností a pevnými hranicemi.
Druhým pravidlem je vysvětlovat a mluvit o hendikepu otevřeně. Jestliže budeme dělat, že hendikep neexistuje, dítě později v konfrontaci s vrstevníky nebude umět reagovat na jejich reakce. Pokud jsme svědky takové konfrontace, pak právě vysvětlení druhým dětem i dospělým je možnost, jak naučit dítě reagovat v dané situaci podobně. Děti jsou v konfrontaci s jinakostí někoho druhého velmi upřímné (až bezcitně) a zároveň velmi přijímající (jsou flexibilnější ve vnímání „normálnosti a nenormálnosti“). Pokud jim rozumně vysvětlíme důvody jinakosti, přijímají ji snáze než dospělí.
Buďte dítěti oporou
Mnohdy s sebou takový hendikep nese i častější kontakt s lékaři, někdy dokonce řadu operací či rehabilitačních pobytů. Právě tehdy je potřeba být dítěti oporou, vnímat hendikep jako společný problém, který také společně řešíme. Často prožité trable rodiče a dítě spojí pevnějším poutem. Potřeba zvýšení sebehodnoty je již následkem nedostatečné sebehodnoty. Pokud na přijetí hendikepu pracujeme od raného věku dítěte, pak může sebehodnota zůstat nepoškozena. Posměšky zažívají i děti, které žádný hendikep nemají. Pevné a jisté zázemí v rodině, přijetí se vším všudy a podpora dítěte s sebou vždy nesou i kvalitní sebeobraz dospělého člověka. To nejdůležitější tedy na závěr: ve vašich očích zůstává vaše dítě tím nejkrásnějším.
Autor: Petra Škeříková, redaktorka portálu Zdraví jako vášeň
