Rozhovor: O zpívání a čtení dětem před spaním s Barborou Klárovou

• Dětské tvorbě se věnujete celý svůj profesní život. Co vás přivedlo na tuto „kolej“?

Nepochybně mě nasměrovala už vysokoškolská studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Možná jsem si pak psaním scénářů pro ČT:D a další tvorbou pro děti kompenzovala tu nenaplněnou učitelskou profesi. Zároveň jsem celé dětství sama sobě přísahala, že nikdy nesmím být jako ti „divní dospěláci“, které jsem tehdy potkávala. Nerozuměla jsem té propasti mezi světy dětí a dospělých a rozhodně jsem se vždycky cítila lépe v tom dětském. A to do jisté míry platí stále. Tak se alespoň svou tvorbou snažím ve světě dětí zůstat, vztahovat se k němu a snad ho i trochu kultivovat. Nebo aspoň děti rozesmát. To totiž vůbec není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Rozhodně je těžší děti pobavit, než poučit. A vůbec nejtěžší je tyto dva aspekty chytře propojit.

• Jasmínové ukolébavky – to je vaše autorské album ukolébavek. Jaké je a kde je k poslechnutí?

Natočila jsem ho společně s kolegou Michalem Reynaudem. Nejdříve českou verzi a letos jsem ukolébavky nazpívala i v angličtině. S nadsázkou říkáme, že útočíme na postýlky usínajících po celém světě, nejen u nás. (směje se) Jasmínové ukolébavky, nebo anglicky Jasmine Lullabies, jsou k poslechnutí zdarma na našem labelu KVAGA – odkazy na všechny online platformy najdete na www.kvaga.cz. Mile mě překvapilo, že se naše písničky dají přidat i jako podkresová hudba příspěvků na sociálních sítích. Takže odteď můžete mít třeba „storíčko“ s naší ukolébavkou! (směje se) 
Hlavně je ale může poslouchat opravdu každý. Představuji si, jak znějí nejen u dětských postýlek v rodinných domech, ale třeba i v kojeneckých ústavech, dětských domovech nebo klidně i v domovech důchodců či nemocnicích. Máme ozkoušené, že zklidňují posluchače napříč generacemi a působí blahodárně proti stresu, úzkostem či roztěkanosti.

• Objevují se v nich totiž různé organické zvuky a bílé šumy. Můžete vysvětlit proč?

Především to bylo součástí mé hudební vize. Vznikly z popudu nedostatku uspávacího repertoáru, který by ale zároveň splňoval zvukové a hudební požadavky a standardy 21. století. Prostě mi došly všechny „Černé oči, Vyletěly holubičky a Ho ho watanay“ a nacházela jsem na sítích jen tříakordové odrhovačky s doprovodem na levnou samohrajku. Na našem albu má každá píseň svůj vlastní příběh, prostředí, proto potřebuje i originální zvuky. Pak jsme si samozřejmě byli vědomi účinků různých šumů a dalších „nehudebních“ zvuků na usínajícího. Děti třeba velmi spokojeně usínají, když z vedlejší místnosti slyší tlumený hovor nebo třeba zvuky myčky nádobí. Cítí bezpečí, miminkům to připomíná dobře známé zvuky z dělohy. Myslím, že to, jak se Michalovi Reynaudovi povedlo mým představám vdechnout život, hraničí se zázrakem. Ty popěvky mají jednoduchost lidových písní, a přece dokážou vtáhnout do hlubokého hudebního vesmíru.

• Co dává podle vás dětem do života hudba a maminčin zpěv?

Říkám to na svých lekcích zpěvu a všímám si toho už dlouho, totiž že hlas je zrcadlem toho, co se děje v nás a našem těle – psychicky, emocionálně, ale samozřejmě i fyzicky. Ve vypjatých chvílích se hrdlo svírá, máme pocit knedlíku v krku, sucho v ústech. Naopak když překypujeme štěstím, bývá nám do zpěvu a máme chuť tu radost do světa přímo vyhulákat. 
Pokud tedy zpíváme druhé osobě, vytváříme tím velmi silné emocionální pouto. Hudba je svébytným jazykem, který se nejvíce podobá telepatii. Dětem tedy kromě muzikality a prvotního kontaktu s hudbou dáváme především sebe, pohled do svého nitra, svůj čas a svou blízkou přítomnost. A na to skutečně není nutné zpívat perfektně čistě, jak se někteří nezpěváci vymlouvají. (směje se) Prostě to zkuste a uvidíte, že to nakonec bude příjemné i vám samotným. Vždyť stačí třeba jen broukat nebo zpívat se zavřenými ústy na mmm – takzvané brumendo. Navíc má zpěv terapeutické účinky i na toho, kdo zpívá.

• Na vašich ukolébavkách se mi líbí, že v první části alba zpíváte vy, ale druhá část je takzvané karaoke, tedy jen hudba beze slov… Maminka tedy může zpívat sama, že?

To byl přesně ten záměr. Na zmíněných stránkách KVAGA najdete také texty všech ukolébavek, i těch anglických. V původních verzích jsem své dcerce samozřejmě zpívala „všichni spinkaj, i Jasmínka“ nebo „Jasmínko, dobrou noc“. Při nahrávání jsem ale chtěla, aby při poslechu mohly usínat i jiné děti, než jenom Jasmínky. (směje se) Pak mě napadlo, že by bylo vůbec nejlepší, kdyby se ty jednoduché popěvky naučili rodiče, nebo jakékoliv jiné pečující osoby, a doplnili při zpěvu v daných místech do textu místo „dětátko“ třeba „Zuzanka“ nebo „Pavlíček“. A hned mají písničku přímo pro toho svého človíčka.

• Vy jste zároveň jako spisovatelka vydala několik knížek pro děti. Jak vnímáte důležitost čtení dětem?

Důvody jsou podobné jako u toho sdíleného zpívání. Především je to intimní chvíle, kdy s dítětem trávíme společný čas a navazujeme mezi sebou pouto trochu jinak než při běžné komunikaci. Opět tu svou velkou roli hraje i poslech hlasu vyprávějícího. A v neposlední řadě se děti učí vnímat příběhy, udržet pozornost, tříbí si gramatiku, zlepšují slovní zásobu, čechrají fantazii a hledají si vztah ke knize jako předmětu. K její vůni, formátu, váze, textuře, hmatatelnosti a třeba i k aspektu toho, že postupně stárne a mění se. Jako všechno.

• Z vaší literární tvorby mě zaujala poslední kniha Záludnosti těla. Můžete ji trochu představit?

Pojednává o takových malých zradách, kterých se naše tělo čas od času dopouští bez našeho svolení, vlivu a sebemenší kontroly. Jsou to stavy jako třeba škytavka, chrápání, mravenčení nebo husí kůže. Všimla jsem si, že se děti učí ve svém těle fungovat, a když už si myslí, že to mají jakžtakž zmáknuté, najednou si tělo „samo od sebe“ udělá něco, co nemá zjevnou příčinu. A dítě neví, co s tím, jak dlouho to bude trvat a jestli je to vůbec normální. Pak se nám zdá, že děti hysterčí kvůli zdánlivým prkotinám, ale když se vžijete do jejich pocitů, musí to být opravdu minimálně znepokojivé.

Holčička Pěva v těchto situacích spatří přechytralou a celkem protivnou vílu Mžitku, která jí jednak objasňuje aktuální stav, dává jí praktické rady na zlepšení, no a taky si ráda vymýšlí. Takže je schopná tvrdit, že za křeče může jakýsi vzteklý král křečků Křečoun nebo že při pískání v uších zrovna rozjela v hlavě svůj šílený koncert avantgardní víla Fušnice. Mým záměrem bylo, aby čtení skýtalo poučení i zábavu. Tu nesnadnou kombinaci, kterou jsem zmiňovala už v úvodu rozhovoru. Nakolik se to skutečně podařilo, nechávám na čtenářích. Soudíc z reakcí dětí na četných autorských čteních, workshopech a besedách, se kterými nadšeně objíždím naši krásnou republiku i zahraničí, se to snad povedlo. Určitě na tom mají velkou zásluhu i výtečné ilustrace Kristýny Plíhalové a čtivosti a přehlednosti pomohla i hravá grafická úprava Martiny Kupsové. A samozřejmě největší dík vydavatelství Argo, které do toho šlo s námi.

• Když jezdíte na návštěvy mateřských a základních škol, o čem s dětmi mluvíte, co je učíte?

Mám připravený program ke každé své knize a podle toho se vždy interakce odvíjí. Překlep a Škraloup jsou skřítci – entropíci způsobující stárnutí věcí. A tak děti vedu k mnohdy překvapivému uvědomění, že ne vždycky jsou nové a nablýskané věci lepší nebo hodnotnější než ty staré a ošoupané. Vymýšlejí pak skřítkům vynálezy, které jim s prací na stárnutí věcí pomáhají. Jakmile pochopí ten princip, naprosto tomu propadnou a já jen žasnu, jak propracované stroje na rozmetávání nečistot dokážou vykonstruovat! Z knihy Neobyčejné příběhy pana inženýra obvykle vybírám pohádku O vysavači, který měl alergii. Beru s sebou housle a rozdám dětem různé hadice, papírové tubusy a vařečky a hrajeme a zpíváme písničky. Lux totiž kvůli své alergii vydával nelibé zvuky, ale naštěstí se ho ujal kouzelný pan inženýr, který rozumí řeči strojů, a našel mu uplatnění v Luxusní kapele. (směje se)

A když je řeč o Záludnostech těla, musím hlavně hned na začátku debaty nastavit jasná pravidla. Kdo chce mluvit, musí se přihlásit. Jinak se hned strhne mela. Ke škytavce či brňavce má historku každý druhý, ale jak děti rozpovídá pouhá zmínka o chrápání! A téma náměsíčnosti si vyloženě koleduje o samostatné zpracování. Obzvlášť mě hřeje ten vděk v dětských očích „jen“ za to, že se o ně někdo skutečně zajímá, přišel si s nimi povídat a vyslechnout jejich zážitky. Zároveň vždy skládám obrovskou poklonu učitelskému sboru, který to s dětmi táhne každou vyučovací hodinu po celý školní rok, a já tam jen na chvilku vtrhnu a pak jim zase s úsměvem mávám na rozloučenou. (směje se)

Autor: Petra Škeříková, redaktorka portálu Zdraví jako vášeň