Deprese u mužů totiž často nemá podobu „klasické“ melancholie, ale spíš dlouhodobého napětí, podrážděnosti nebo pocitu, že všechno nějak přestává dávat smysl.
Více práce, méně spánku
Mnoho mužů vyrůstalo v prostředí, kde se emoce neřeší – řeší se výkon, úspěch, postavení a v důsledku i výše výplaty. Jenže tlak v práci se za poslední roky dramaticky zvýšil: neustálá dostupnost, e-maily i po večerech, strach ze ztráty zaměstnání, potřeba „být lepší než ostatní“. Výsledkem může být chronický stres, který se neventiluje, ale hromadí. Místo aby muž řekl „nezvládám to“, často si ještě přidá. Ještě víc práce, ještě méně spánku. A někde mezi tím se pomalu ztrácí schopnost cítit radost.
Muž musí vydělávat i být dobrý otec
K tomu se přidává druhá směna – ta domácí. Péče o děti, často narušený partnerský vztah, odpovědnost za rodinu. Moderní muž už dávno není jen živitel, ale i aktivní rodič a partner. Což je dobře, jenže očekávání jsou často vysoká. A tak vzniká nenápadný tlak: být dobrý táta, být spolehlivý partner, zvládat práci, neztratit kontrolu… Jenže nikdo už moc neřeší, kdo se postará o něj.
Vyhoření: když už není co dávat
Kombinace pracovního stresu a rodinných nároků může vést k vyhoření. Stav, kdy člověk funguje, ale uvnitř je prázdný. Typické projevy u mužů:
- únava, která nezmizí ani po odpočinku
- cynismus („stejně to nemá cenu“)
- ztráta motivace
- podrážděnost a výbuchy vzteku
Navenek to často nevypadá jako deprese. Spíš jako „špatná nálada“ nebo „krize středního věku“. Ve skutečnosti jde ale o hlubší problém.
„Tichá deprese“ – bez slz, zato s napětím
Muži mají tendenci depresi skrývat – někdy i sami před sebou. Navíc stále se říká to staré známé, že „chlapi přece nebrečí, chlap musí být chlap“. Jenže právě pláč bývá u žen tím ventilem, po kterém se uleví. Místo smutku se pak u mužů objevují jiné projevy:
- zvýšená agresivita nebo podrážděnost
- únik do práce, ke sportu, alkoholu nebo technologiím
- rizikové chování
- uzavření se do sebe (ale bez viditelného smutku)
Proč o tom muži nemluví?
Důvodů je víc. Mají obavu ze slabosti, pocit selhání i nedostatek prostoru mluvit o emocích. Výsledkem je, že muži vyhledávají pomoc později než ženy (nebo vůbec) a jejich potíže bývají v té době už hlubší. Co může pomoci? Nejde o žádné velké revoluce, spíš o malé, ale zásadní kroky:
- Přiznat si, že něco není v pořádku.
- Mluvit – s partnerkou, kamarádem, anebo rovnou odborníkem. Vyhledat pomoc psychologa není ostuda.
- Zpomalit – i když to zní jako klišé, tělo si o pauzu řekne dřív nebo později samo.
- Najít vlastní ventil – pohyb, koníčky, čas bez výkonu…
„Tichá deprese“ je zrádná právě tím, že není vidět. Neupozorňuje na sebe dramaticky. Jen pomalu ubírá energii, radost a smysl. A tak možná nejdůležitější změna je úplně jednoduchá: začít o tom mluvit. Bez studu a bez pocitu, že to není dost vážné. Protože právě v tom tichu se problém nejvíc prohlubuje.
Autor: Petra Škeříková, šéfredaktorka portálu Zdraví jako vášeň
