Barevné hrazdičky s veselými hračkami, na první pohled pohodlná a užitečná lehátka s vibrací, sedátka anebo dokonce chodítka, kterých je plný internet. A leckterý rodič začne tápat: Budeme to potřebovat? Neochudím své miminko, když něco z toho nekoupím? Pojďme si shrnout, jak to s podobnými pomůckami „na podporu vývoje“ je a na co si dát pozor.
Psychomotorický vývoj se nesnažte uspěchat
Pro správný psychomotorický vývoj dítěte je důležité, aby si postupně prošlo všemi vývojovými fázemi. Ty by na sebe měly navazovat a měly by přijít plus minus v určitém věku. Je ale třeba mít neustále na paměti, že každé dítě je jedinečné – některé je aktivnější a rychlejší, jiné opatrnější a váhavější a nové dovednosti mu trvají déle. Není proto třeba hned panikařit, když se vaše miminko ještě nepřetáčí, zatímco stejně staré děti kamarádek ano.
Hrazdička: užitečná jen do 3. měsíce
Barevná deka s roztomilými motivy a na ní hrazdička, na níž se houpe několik rozkošných předmětů, které po doteku vyluzují zvuky… Hrazdička bývá jednou z prvních hraček-pomůcek, se kterými miminko přijde do styku. Můžete pod ni pokládat i novorozence. Hrazdička u miminek podporuje vývoj doteku a motorické koordinace a obecně stimuluje vývoj. To je pravda. Dítě nejprve (v 1. měsíci) vstřebává vizuální vjemy (pokud na ně dokáže zaostřit), poté (cca v 2. měsíci) se náhodným šermováním ručiček dotkne visících předmětů, které vydají zvuk. Díky tomu automaticky pochopí princip „akce – reakce“, zkouší to znovu a znovu a baví ho to. Tím trénuje souhru oko – ruka – předmět. Tedy okem vidí ruku, kterou vědomě hýbe, až se dotkne hračky, kterou uchopí.
Ve chvíli, kdy se toto naučí, by měla přijít další fáze, a tou je „ochutnání“ – dítě by mělo hračky začít dávat do pusinky, protože miminka objevují svět nejen rukama, ale i ústy. A se zavěšenými hračkami nastává komplikace. V tomto okamžiku (okolo 2.–3. měsíce) proto končí užitečnost hrazdičky, která dítěti neumožňuje ochutnávat ani ho nemotivuje k přetáčení ze zad na bok, což je důležitá vývojová fáze. Ve 3. měsíci by se miminko mělo zajímat o věci, které leží vedle něj. Tím, že otočí hlavu a vidí předmět, vykoná pohyb, který jej posílí. Hračka ho zaujme, bude se jí chtít dotknout a vzít si ji do ruky. Musí zatnout břišní svaly a přitáhnout nohy k bříšku, zapojit šikmé břišní svaly a překulit se na bok. Tedy vykoná další pohyby, které ho posílí. Ve třetím měsíci se proto doporučuje sundat hrazdičku a nechat dítěti jen hrací deku pod ním a obklopit ho přiměřeným množstvím do ruky šikovných a lehkých hraček, a tím podporovat jeho snahu se k nim otočit, uchopit je a „ochutnat“.
Pokud miminko i nadále občas na kratší dobu položíte pod hrazdičku, je to v pořádku, jen dbejte na to, aby mělo dostatek vjemů kolem sebe, a bylo tak motivováno k dalšímu vývojovému kroku.
Lehátko: hlídejte si čas
Lehátko není nepřítel, pokud je používané se zdravým rozumem. Je to dobrý pomocník, když si maminka potřebuje odskočit a nechce miminko jen tak někde nechat ležet, a také spojenec při podávání prvních příkrmů, kdy dítko ještě nesedí. V lehátku je totiž v tzv. pololehu, což není nežádoucí pasivní sed.
Pokud ale bude dítě v lehátku dlouho a často, tak nejenže nic nedělá (netrénuje svaly a vývoj se neposouvá), ale protože se po chvíli začne nudit, přitahuje se dopředu – vystrkuje bradičku a předsouvá celou hlavu k bříšku. Tím posiluje hlavně přímé břišní svaly, které by rozhodně neměly být v dominanci oproti šikmým, jež jsou velmi potřebné pro budoucí vývoj, aktuálně třeba k otočení ze zad na bříško. Lehátkem také dítěti servírujete pěkný výhled, pohodlně si sedí a pozoruje. Jenže proč by ho pak mělo bavit namáhavě se plácat na bříšku? A v tom je začarovaný kruh. Rodič pak podlehne miminku a dělá jen to, co se mu líbí.
Lehátka jsou také často vyráběna s vibrací – ta má miminko uklidňovat a pomáhat s bolestmi bříška. Jenže vibrace jsou nepřirozené, mozeček miminka se třese, což pro něj nejenže není vůbec dobré, ale může to dráždit nervovou soustavu. S lehátkem tedy opatrně, berte jej spíše jako skvělého pomocníka, nikoliv jako pevnou součást denního režimu miminka.
Sedátko: nezdravý pasivní sed
Sed je u dětí vyvrcholením dlouhého vývoje. Když se miminko naučí pást koníky a vzpřímit se na natažených dlaních, začne postupně pérovat a podstrkávat kolínka pod sebe, čímž se propracuje až k veledůležitému lezení. Tato aktivita je zásadní pro vývoj mozku i těla. Dítě se učí koordinovat pohyby, propojuje mozkové hemisféry atd. Sedět by mělo až v době, kdy se posadí samo (= kdy je na to jeho tělo připravené a posílené). A to často bývá až po tom, co se postaví (nepleťme si klasický sed s tzv. bočním sedem, kdy dítě sedí na boku a podpírá se rukou – ten přichází dříve).
Pokud je dítě uměle, nepřirozeně posazováno dříve, ztratí motivaci k rozvoji lezení, postavení se a k chůzi kolem nábytku. Má nedostatečně posílené svaly páteřního korzetu, hrbí se a trpí i kvalita sedu. Z neposíleného tělíčka většinou vznikají další problémy, které se na sebe nabalují (např. vpadlé kotníky při následné chůzi). Proto uměle podpořený vzpřímený sed, ať už v sedátku, nebo na gauči s podporou polštářů, není z dlouhodobého hlediska vhodný, byť se dětem tento rozhled líbí.
Občasný sed na klíně při oblékání či krmení je ale v pořádku, je navíc spojen s aktivitou, kdy se miminko zapojuje do dění kolem sebe a posiluje tělíčko. Není ideální na klín posazovat měsíčního novorozence, ale u několikaměsíčních dětí se nebojte.
Vrchol v pomůckách: chodítko
Po cca 4 měsících lezení a obcházení nábytku je dítě dostatečně zpevněné, aby se udrželo ve stoji na nohou, a má vytvořené prohnutí v oblasti bederní páteře (na to má vliv především zapojení hlubokého zádového svalstva). Ke kompenzaci prohnutí páteře v oblasti krku a beder pak slouží tzv. hrudní kyfóza. Přirozené zakřivení dodává páteři pružnost a značí správný rozvoj svalů. Dítě pak může směle vyrazit „do neznáma“ a chodit. Velmi orientačně k tomu dochází okolo 12. až 13. měsíce, ale klidně také „až“ v 18 měsících. Chůzi dítě začíná trénovat stavěním se kolem nábytku. Zprvu stojí na špičkách a kroutí prstíky. To je normální, po pár dnech/týdnech se začne stavět na celé plosky.
Pokud dítěti „pomáháte“ pasivním chodítkem, ve většině případů plosky nevyužívá a opírá se stále jen o špičky nebo část chodidel, což není dobré. Zároveň je pro vývoj nezbytné, aby se zpevnil trup a páteř nevybočovala. Zpevňování trupu napomáhá právě zmíněné obcházení nábytku. Chodítko, které uměle podporuje „chůzi“ dopředu, toto neumožňuje. Dochází navíc ke značnému tlaku na kyčle, které jsou stále ve vývinu. Pokud je dítě v pasivním chodítku dříve, než se samo postaví a obchází nábytek, špatně se mu formuje kostní hmota u kyčle a hrozí tak dysplazie a dislokace kyčlí.
Trošku jiný případ je chodítko aktivní, v němž dítko není posazené, ale tlačí ho před sebou, a to mu tak poskytuje oporu v počátcích chůze. Psychomotorickému vývoji sice nijak neškodí, přesto se příliš nedoporučuje – dítě se naučí na oporu spoléhat, bude se bát pustit a vyrazit samo, a tím pádem mu bude déle trvat, než začne „normálně“ chodit (stejně jako když ho budete vodit za ruce). Chodítko tedy nijak neurychlí ani nepodpoří vývoj správné chůze, je to spíše jen takové „šidítko“.
Používáte-li občas a na rozumnou dobu některou ze zmíněných pomůcek, miminku tím neublížíte. Dávejte si však pozor, aby jejich časté a dlouhodobé užívání nenarušilo vývoj dítěte a do budoucna mu nezpůsobilo zdravotní potíže (například s chodidly), bolesti zad a plotének či nesprávné držení těla. Máte-li pochybnosti o správném vývoji svého dítěte, poraďte se s pediatrem, který navrhne případný další postup.
